Nekonečná tma. Tma a zima. První dvě věci, které jsem zaregistrovala po mém probuzení. Jaké je vůbec hvězdné datum? Počkat, kdo mě vůbec probudil. Nic nevidím ani neslyším. Kde je Khan? Slíbil mi, že bude se mnou až se probudím.
Celé tělo mám ještě trochu zmrzlé, přesto začnu rukama tlačit na víko. Nebylo potřeba použít příliš mnoho hrubé síly. S menší neohrabaností se posadím a rozhlédnu se. Světlo je mírně tlumené, asi aby nebralo mnoho energie. Tohle určitě není naše loď. Vypadá to jako sklad zbraní, ale co bych tady dělala?
Vylezu opatrně z modulu a zpětně si ho prohlédnu. Kriomodul vložené do fotonového torpéda s dlouhým dosahem, schopno vyhladit vše živé v dosahu 100 kilometrů. To ale pouze na planetách s gravitací. S dosahem ve vesmíru to je trochu jinak. To ale teď není vůbec důležité. To co mě teď zajímá je, jak jsem se do něj dostala. Spoustu otázek se mi přemítala v hlavě, chtělo by to nějáké odpovědi a něco mi říká, že zrovna v téhle místnosi je rozhodně nezjistím.
Hned vedle mého modulu, bylo další torpédo a za ním další. V přepočtu bylo v místnosti asi kolem třicet dalších torpéd. Je v celku jednoduché vydedukovat, že stejně jako u mě i v ostatních budou moduly mých lidí. Proč jsem tedy jediná vzhůru. Další otázka. Už mě to začíná unavovat. Nemám ráda otázky, o to víc, když neznám odpovědi. Je nejvyšší čas nějáké zjistit.
O PÁR HODIN POZDĚJI
Nezpozorovaná procházím spletitými chodbami vesmírné lodi ENTERPRISE. Z informačních panelů, které jsou tady na každém rohu, jsem zjistila mnoho užitečných informací, které mi pomohly se zorientovat v novém světě, kterému skoro vůbec nerozumím. Je mi 325 let, jsem na vesmírné lodi, která má na palubě válečné torpéda, která se s největší pravděpodobností chystají na něco vypálit, přestože tahle loď je výhradně průzkumná. Hledají Johna Harrise, nepřítele federace, což je nějáké sdružení lidí nebo spíše druhů a národů, při ochraně proti vnějším hrozbám z vesmíru.
Pro obyčejného člověka, který by se probral po třech stoletích, by to nejspíše bylo těžké na pochopení, ovšem pro nadčlověka, který je s mozkovou kapacitou trochu dál než obyčejný člověk, to zase tak složité není. Za posledních 300 let se lidstvo konečně dostalo do vesmíru. Bylo to jen otázkou času.
Všechny chodby byly naprosto totožné. Najít jediný rozdíl by trvalo stovky let, přesto jsem se po pár minutách bloudění ocitla v obrovské strojovně. Abych splinula s ostatními členy posádky, vypůjčila jsem si z jedné kajuty rudou uniformu s malým stříbrným odznáčkem na hrudi. Po cestě jsem narazila pouze na pár členů posádky, kteří však měli stejnou uniformu jako já, takže mě brali za součást posádky.
Strojovna byla úchvatná. Pro někoho, kdo nezažil vzestup technologie, je to jako cesta do budoucnosti. Tolik nových věcí, které pouze čekají na mé prozkoumání. Upřímná radost se odrážela v mém úsměvu. Bylo toho tolik a všemu tomu zázraku dominovalo Varpové jádro, které bylo zdrojem veškeré energie na palubě této lodi.
