The Bookshop - Snamione fanfiction

• 15 •

A/N: Ahoj, čtenáři! Patnáctá část je tu (nechápu, kam na to chodím, ale je to tak)! Všem snamione příznivcům přeji pěkný den ♥ •Frisk40•

▬▬▬

„Dobrý den, tak co si dáte?" zeptala se servírka ve středních letech. Severus si všiml, že při pohledu na něj se ještě víc předklonila, a v duchu si říkal, proč to ty ženské pro Merlina dělají. Hermiona ne. Ta je svá a nepotřebuje se předvádět. Při myšlence na svou společnici se na ni podíval a neubránil se vnitřnímu uchechtnutí – Hermiona zírala na servírku přimhouřenýma očima s naprosto zlověstným výrazem, napnutá jako struna. Nemohl si nevšimnout, že v pravé ruce svírá konec rukojeti své hůlky. Co blázní? Jako by na ni žárlila, pomyslel si pobaveně, načež si uvědomil, proč by na ni zatraceně žárlila?

Rozhodl se myšlenku dále nerozvádět a radši rychle odpověděl na servírčin dotaz. „Dáme si dva velké mátové čaje a jedny mandlové sušenky," řekl a díval se jí zásadně do očí a ani o kousíček níž. Normálně by se možná podíval, ale naproti němu seděla nádherná Hermiona a on neměl myšlenky pro nikoho jiného.

Servírka, která nejspíš nebyla úplně hloupá a pochopila, že Severus se nedá jen tak ošálit, naštvaně odkráčela s jejich objednávkou a zmiňovaný muž postřehl uvolnění Hermioniny sevřené dlaně. Hermiona... Proč mu navrhla tykání? Ano, je dospělá žena, má na to právo, ale vzhledem k jejich minulosti... To si radši nechce udržet odstup? Ať se Severus snažil, jak chtěl, jisté věci prostě nedokázal pochopit. Většinou se totiž dotýkaly jeho vnitřního já, jeho nejistoty ve vztazích s ostatními lidmi. A nemuselo se zrovna jednat o vztahy romantické. Navíc inteligentní ženy jsou zvláštní stvoření, pomyslel si. A o Hermioně to platí dvojnásob. Tolik se od války změnila... a přesto je v mnoha ohledech pořád tou mladou dívkou, která si neohroženě chrání to, co jí náleží.

„Jak jste se dostal k práci v knihkupectví, pane?" vytrhla ho Hermiona z přemýšlení. „Víte, věřím, že máte knihy rád, ale... Nechybí vám lektvary?"

Hermiona seděla, pravou nohu přehozenou přes levou, takže mohl vidět odhalený kotníček, ladně se pohupující pod levou hranou stolu. Severus pohledem přejel štíhlé nohy a pak, když si uvědomil, co dělá, rychle stočil svůj zrak na Hermionin obličej. K jeho překvapení jí na rtech stále pohrával jemný úsměv, v očích zračila zvědavost a tváře byly lehce načervenalé. V mé přítomnosti se nikdo neusmívá a už vůbec ho nezajímá můj život. Tahle žena je buď blázen, nebo anděl...

„Když jsem odešel mezi mudly, hodnou chvíli jsem nedělal nic. Peníze jsem měl, a tak bylo z čeho vyžít... Navíc nejsem zvyklý na nějaký luxus. Později se mi podařilo sehnat bydlení. Při pochůzkách městem jsem objevil dlouho zavřené knihkupectví a přišlo mi to jako dobrý nápad, jak začít aspoň částečně znovu..." odmlčel se, zkoumaje své propletené prsty. „Máte pravdu, knihy mám rád. Jsou klidné, předvídatelné, ale i přesto dokážou překvapit. Některé jsou dobré jako podložka pod vrtkavý stůl a v jiných se zase člověk úplně ztratí..." dodal, a když viděl, jak mu Hermiona visí na rtech, nezabránil pozvednutí koutku úst a doplnil: „...což byste vlastně mohla vědět, když jste v bradavické knihovně strávila mládí, že?"

K jeho úžasu se Hermiona nahlas rozesmála. Před lety by mu jako učiteli lektvarů hlasitý smích šel nehorázně na nervy. Teď to byl ten nejlahodnější zvuk pod sluncem.

„To máte asi pravdu, pane," odpověděla a Severus se vnitřně ošil nad tím oslovením. Zatím se ale nedokázal přinutit k oplacení její nabídky.

„Knihovna byla moje útočiště, místo, kde se můžu schovat a vnořit se do těch neskutečně zajímavých textů..." zasnila se Hermiona.

Severus pozoroval, jak je její jemný úsměv střídán zamračením a pohledem kamsi za jeho pravé rameno. Za několik vteřin se objevila servírka s dvěma mátovými čaji a talířkem mandlových sušenek. Hermionin čaj přistál poněkud zprudka, zatímco Severusův byl dodán s výhledem na servírčin dekolt.

„Děje se něco?" zeptal se pobaveně Severus Hermiony, jakmile servírka odešla. Čarodějka ji totiž stále vraždila pohledem, akorát místo nebezpečné lvice připomínala naštvané koťátko.

„Cože?" otočila se na něj Hermiona, načež se trochu začervenala a sklopila pohled na kouřící hrneček. „Ne, pane. Nic se neděje."

Sledoval, jak zamíchala čaj vysokou lžičkou. „A ty lektvary?" optala se a pohlédla mu do tváře.

„Mám laboratoř. Doma. Tam jsem také uvařil ten, co jste dostala," řekl a okamžitě zvedl dlaň, aby zastavil Hermionu, která se už už nadechovala.

„Neděkujte mi, Hermiono. Udělala jste to jednou. To je víc, než se mnoho kouzelníků zmohlo za léta mých služeb."

Hermiona sklopila hlavu. „To je mi líto, pane. Zasloužíte si daleko víc!" řekla, znovu s bradou zvednutou, tváře rudé.

Severus nevěděl, jestli má být překvapený či ne. Takhle žena byla prostě neskutečná. Pro jistotu radši neodpověděl a místo toho upil ze svého hrnečku.

„A co kdybyste mi radši pověděla o tom vašem úprku z ministerstva?" zeptal se, prsty propletené a ruce sepjaté v klíně, propaluje Hermionu pohledem. Neměl tušení, že pro ni tento pohled znamená úplně něco jiného, než by tomu bylo před lety. Nebyl studený, bez emocí. Právě naopak.

A tak Hermiona spustila. O nemožném šéfovi, práci, která nenaplňuje, nočních můrách z války, fyzických i psychických zraněních. Nemluvila tolik a tak překotně, jako když byla jeho studentkou. Slova, který z ní vycházela, byla slova dospělé ženy, která byla těžce zkoušená životem, stejně jako mnoho jiných z její generace. Severus si uvědomil, že jí plně naslouchá a dokáže se vcítit do jejích problémů. Nebyly malicherné, naopak, byly důležité a byly součástí dospělého člověka, který se odmítá vzdát a bojuje. I když si to občas vynutí poněkud zoufalé činy, jako zmizení z Ministerstva kouzel uprostřed bílého dne. Kdyby mu někdo dříve řekl, že Hermiona Grangerová dobrovolně odejde ze světa kouzel, a ještě takovým bláznivým způsobem, vysmál by se mu. Teď to chápal. A dokonce s ní i soucítil a v jejím rozhodnutí ji podporoval. Což ovšem neznamená, že jí to i řekl.

Odpoledne se překulilo k večeru a k jejich překvapení se u stolu objevil mladík (jak se později ukázalo, pracoval pouze na baru) a oznámil jim, že za deset minut čajovna zavírá. Hermiona i Severus se na chvíli odmlčeli, oba z neznámého důvodu zahanbení nad tím, jak jim čas v přítomnosti toho druhého utekl. A že by jim nevadilo, kdyby čajovna zavírala až o pár hodin později.

Hermiona se omluvila, a Severus s domněním, že jde na toalety, pouze gentlemansky pokynul hlavou na srozuměnou. Netušil, že Hermiona okamžitě vystartovala k baru a zaplatila jejich útratu (nakonec čtyři mátové čaje, mandlové a skořicové sušenky), aby snad nemusela čelit jeho návrhům o zaplacení. Vždyť pozvala ona jeho!

Když to při odchodu zjistil, přeměřil si ženu po jeho boku zamračeným pohledem, ona se však jenom usmála (s nezbednou jiskrou v oku, že chvíli netušil, jestli mu připomíná Albuse nebo Weasleyovic dvojčata po nějaké lumpárně) a vyšla za ním ven z čajovny.

▬▬▬

Líbilo? Nelíbilo? Hvězdičky, komentáře, věcnou kritiku - všechno beru!