The Bookshop - Snamione fanfiction

• 19 •

A/N: Ahoj, čtenáři! :) 

▬▬▬

Vstoupil do malého pokoje a otočil se na Hermionu. Stála čelem k už zavřeným dveřím, hlavu sklopenou, jako kdyby sledovala svou ruku, jež byla pořád položena na klice.

Divné, pomyslel si, ale žena se náhle otočila a mávnutím ho odkázala na volnou židli. Sama se opřela o linku v malé kuchyňce, ruce založila na prsou a pohledem spočinula na Severusovi, zvedajíc obočí. Neverbálně ho vyzývala, ať přejde k věci.

Severus polkl. Přišel si jako u výslechu, ale... Hlavně nechtěl být s Hermionou na nože.

„Ehm... Hermiono, jen jsem přišel, abych..." Aby co? Abych se ujistil, že jsi v pořádku? Budeš jak stíhačka v mužském provedení!

Hermiona na něj tázavě pohlédla, stále však nevydala ani hlásku.

„Nepřišla jsi ke mně, tak jsem se... Tak jsem přišel sem." Výborně. Vyjadřuješ se jak vyděšenej prvňák.

Čarodějka na něj hleděla s přivřenýma očima, dost dlouho na to, aby Severus aspoň sklopil hlavu.

„Nebyla jsem si jistá, zda to platí," pravila tiše, ale pevným hlasem, stále sledujíc muže před sebou. Ani v nejmenším neuvolnila svůj odmítavý postoj.

„Proč by to nemělo platit?" řekl Severus zaraženě.

„Proč?! Protože když jsme se viděli naposledy, vypadalo to, že budeš mít na večer jiné plány. Nechtěla jsem překážet," vyprskla jedovatě.

Severus byl inteligentní muž (i když ohledně žen a vztahů to trochu vázlo), a tak si okamžitě dal dvě a dvě dohromady. Proklatá Natalie. Věděl, jak to vypadá, a nebýt jeho kontroly, asi by se i začervenal studem. Proč jí jenom nevymazal vzpomínky i na Hermionu!

„Hermiono, nic spolu nemá-"

Čarodějka ho však nenechala doříct větu.

„Nemáte? A proto mi tady před hotelem dělá scénu, ať na tebe nešahám, že jsi její? Otáčela se na nás celá ulice a Jane s Bertem div nevypadli z okna! Víš, jak mi to bylo trapné?!" odsekávala, ale snažila se držet hlas nízko. Už měla toho divadla za dnešek dost.

„Mám tě ráda, Severusi, ale už po sobě nenechám šlapat. Odešla jsem z toho zpropadenýho ministerstva, a teď po mě má pořvávat tvoje přítelkyně?" dodala a Severus viděl, že zadržuje slzy.

Zatraceně! Ale má mě rá- Počkat, jaká přítelkyně?!

Severus koukal na Hermionu, jako kdyby spadla z višně. Nebo spíš z nějaké bradavické věže.

„Přítelkyně? Ty si myslíš, že je moje partnerka?"

Hermiona si odfrkla. „Přirozeně, myslím si to od té doby, co jsem ji viděla poprvé, a dneska mi to sama řekla, teda promiň, vyřvala do obličeje!"

Severus složil hlavu do dlaní. Proč, proč se musí vždycky všechno tak...

„Hermiono," řekl a podíval se na mladou ženu, která zuřivě mrkala víčky, „Natalie není žádná moje přítelkyně nebo partnerka. Přiznávám, že jsem s ní měl jistou... záležitost, ale jednalo se jen o jednorázovou akci," přiznal a tentokrát už se lehkému začervenání neubránil. Před ženou, po které toužíte, přece nemluvíte o svých milostných aférkách!

Hermiona na něj dobrých pár vteřin zírala. Otřela si tváře, teď už bez nějakých cavyků, a sotva slyšitelně zamumlala: „Ukaž mi to."

Severus se nejdřív vyděsil, proč by pro Merlina chtěla vidět...?! Pak mu ale došlo, že po něm chce jeho vzpomínky na dnešní setkání v knihkupectví.

Trochu váhal. S ukazováním vzpomínek neměl úplně dobré zkušenosti... Ale musel a chtěl se přemoci. Tady šlo o vztah s touto úžasnou a nádhernou ženou, a zrovna teď mu bylo jedno, jestli bude „jen" přátelský či něco víc. Hlavně aby nějaký byl, a to pokud možno kladný.

Stoupnul si a pokynul Hermioně, aby přišla blíž, což nakonec učinila. Pohlédl jí zpříma do očí a kývl. Přišel si neskutečně zranitelný, ale věděl, že to je jediná cesta, jak to „něco" mezi nimi zachránit.

„Legillimens."

Jemné doteky Hermioniny mysli ho úplně uzemnily. Dříve do své hlavy pustil jen Brumbála a Voldemorta, a přestože byl bývalý ředitel podstatně šetrnější, rozhodně to nebylo nic příjemného.

Nyní si však přišel, jako kdyby se mu ke vzpomínkám blížilo cosi měkkého, hedvábného a poddajného...

V duchu se zhrozil, protože přesně takhle by asi popisoval Hermionu, kdyby... Vůbec si netroufl dokončit myšlenku, a raději promítl do popředí své mysli vzpomínku z dnešního nešťastného setkání.

O chvilku později se Hermiona pomalu vymanila z jeho vzpomínek a otočila se k Severusovi zády. Přestože věděla, že tento muž je nejspíš nejlepší nitrozpytec na světě, nitrobranu ovládá na výbornou a byl by tudíž schopen myšlenky upravit či dokonce vytvořit... Věřila mu. Což znamenalo, že nemá přítelkyni. A že má možná ona, Hermiona, u něho šanci.

Snape se ani neodvážil pohnout a sledoval mladou čarodějku, jak se otáčí zpátky.

„Děkuji, Severusi," řekla a položila mu ruku na předloktí. „Věřím ti. Ne že bych ti nepřála vztah, ale..." zamotala se do toho Hermiona a Severus už zaslechl jen nějaké mumlání o nafintěné vochechuli.

„To je v pořádku, Hermiono. Já děkuji, že jsi mi dala šanci to vůbec vysvětlit," řekl a přejel bříškem palce po Hermionině uslzené tváři. Zahřálo ho u srdce, když přivřela oči a natiskla se ještě více do jeho dotyku. 

Zmiňovaná žena jako kdyby najednou přišla k sobě, ustoupila prudce o krok dozadu, tváře rudé.

Severus nedokázal potlačit uchechtnutí. Byla nádherná. A taky měl pocit, že snad na Natalii trochu žárlila... Nehodlal se však nechat ukolébat falešným sněním, protože to v jeho případě stejně nikdy nedopadlo dobře, a místo toho připomněl Hermioně pravý důvod jejich setkání.

„Už je asi pozdě, ale," uprostřed věty mávnul hůlkou, aby zjistil, že je čtvrt na osm, „nechtěla bys poslat ten dopis ještě dnes večer? Ať o tebe tví přátelé nemají starost."

Srdce mu poskočilo, když se na něj čarodějka usmála.

„Moc ráda. Dáš mi chvilku? Jen se trochu upravím," odpověděla a rovnou zmizela v koupelně.

Severus se s potlačovaným úsměvem posadil zpět na židli a snažil se vychutnat si tuto malou chvilku vítězství a naprostého štěstí. Řekla mu, že mu věří. A že ho má ráda.

Nevěděl, která z těchto vět pro něj znamená víc, ale udělal by cokoli, aby je mohl z jejích úst slyšet častěji.

A navíc, potěšeně si uvědomil, už je naprosto zdravá. Během Hermionina lehce vzteklého výlevu si toho pomalu nevšiml, a až nyní mu došlo, co vlastně viděl. Ty vlasy! Tatam bylo to zplihlé cosi, co spatřil na začátku dubna. Teď tu byla nepoddajná hříva mladé lvice, nabitá magií.

Severus se pobaveně ušklíbl, když si vybavil bledě modré záblesky a jiskřičky, které vystřelovaly z jejích vlasů. Nakonec z toho dnešního fiaska bude možná přeci jen příjemný večer!

▬▬▬

Píšu jako ďas, takže začátek usmíření máte na světě :) Těžko říct, jak proběhne večer u Severuse... Život je nevyzpytatelný (a můj mozek rovněž) :D 

Přeji všem krásný den ♥