The Bookshop - Snamione fanfiction

• 23 •

A/N: Ahoj, čtenáři! Klid, dýcháme, toto není ještě poslední kapitola... ;) 

▬▬▬

Chvilku trvalo, než Severusovi došlo, že právě líbá Hermionu na rty. Ani neměl čas se zarazit, ztuhnout či se odtáhnout – veškeré myšlenky o nepatřičnosti jeho chování vytěsnily dva nadýchané polštářky, které se jemně otíraly o ty jeho. Ucítil drobné ruce, které sevřely látku jeho košile, přičemž on sám je měl lehce položeny na čarodějčiných bocích. Kdy...?

Hermiona vtiskla poslední polibek na Severusovy rty a odtáhla se, dlaně stále položené na pevné hrudi. Cítila, jak se červená, ale nemohla si pomoct a uchechtla se výrazu muže naproti ní. Úžasný...

Severus si však to drobné uchechtnutí vyložil po svém, a jak měl ostatně už dobrých pár desítek let ve zvyku, hned si pomyslel, že zase něco zkazil. Sklopil hlavu.

„Já- Já se omlouvám, Her-"

„Za co, prosím tě?" přerušila ho v půlce věty čarodějka. „Víš, jak dlouho jsem na tenhle okamžik čekala? Jak dlouho jsem si představovala, že se třeba odhodláš jako první a políbíš mě?" vychrlila na něj, že by se za tu kaskádu slov nemusela stydět ani Jane. Která, mimochodem, měla spolu s Bertem nosík připláclý na okenní tabulce a se zatajeným dechem sledovala dění na ulici pod sebou.

Hermiona si měřila Severuse, který očividně ztratil řeč. Jako bychom se tu před minutou nelíbali! Zvedla ruce, položila je na jeho lehce zčervenalé tváře a donutila ho, aby se jí díval do očí.

„Na to, jaký jsi inteligentní a všímavý muž, mi občas přijdeš trochu... nepozorný," začala. „Už jsem ti říkala, že tě mám ráda. To se nezměnilo... Spíš tě mám radši zase o kousek víc. A tenhle polibek byl ten nejkrásnější, jaký jsem kdy dostala. Jediné, za co by ses měl omluvit," řekla, ale když cítila, jak Severus zase znejistěl, dodala rychle škádlivým tónem, „je to, že ten polibek trval příliš krátkou dobu, hm?"

Sama nechápala, kde se v ní bere tahle odvaha a skoro drzost, ale možná to bylo tím, že už si prostě nechtěla nechat vzít něco krásného, něco jejího. Nebo spíš někoho. Severus býval vždy naprosto sebejistý, ale i on občas skrýval nejistotu a obavy. Hermiona to poslední rok měla přesně naopak – ta odvážná žena byla pohřbená hluboko pod vrstvou strachu a méněcennosti, a až bývalý profesor ji dostal zpátky na povrch. Tolik jí pomohl; teď je na čase, aby ona pomohla jemu! Nebo jim?

Severus zíral na ženu před sebou a snažil se pochytit všechna její slova. Byla příliš krásná (jak Hermiona, tak ta slova) a neuvěřitelná (taktéž), že si přišel jako naprostý blbec, protože stále nechápal. Všechno v pořádku? Má mě ráda? Samozřejmě tuhle větu nezapomněl. Upínal se k ní, když mu nebylo zrovna do zpěvu. Nejkrásnější polibek...? Jestli sním, tak už se nikdy nechci probudit...

„Hermiono, ty se mi asi zdáš."

Žena před ním se rozesmála a sledovala ho veselýma očima. Pohledem sjela na jeho rty a po chvilce zaváhání ho znovu políbila. Jen krátce, Severus sotva ten dotyk cítil, ale konečně uvěřil, že skutečně nespí.

Oba se rozloučili; Hermiona poděkovala za krásný večer a pohladila Severuse po tváři, čímž ho znovu trochu zaskočila. Ani jeden z nich si nevšiml dvou postaviček, které trochu s obtížemi odlepily své tváře okenního skla a daly si jednu láskyplnou pusu.

Už pár týdnů uběhlo od té chvíle, kdy za sebou Hermiona zabouchla dveře, aby se po nich svezla na podlahu a nevěřícně složila svou hlavu do dlaní. Podobně jako Severus, který dlouhé hodiny sledoval páru kouřící se z hrnečků a přemýšlel nad tím, jak pro Merlina dokázal, že jeho rande s Hermionou proběhlo skvěle od začátku až do konce, se snažila pochopit onu skutečnost. Výraz „chodit s někým" jí přišel pro ně oba příliš mladistvý, ale na druhou stranu, ani jeden z nich si kvůli válce příliš neužili těchto radostí, tolik běžných pro mladé, dospívající lidi. 

A tak se v průběhu těchto týdnů scházeli. Někdy se viděli každý den, ale neměli problém si říct, že potřebují pár chvil o samotě. Byli si tudíž stále vzácní a oba se těšili na toho druhého jako děti na vánoční stromeček. Hermiona dělala Severusovi společnost po dlouhá pracovní dopoledne, kdy si povídali, třídili nově převezené knihy, uklízeli police, aby se oba začetli do už dávno zapomenutých svazků, obsluhovali zákazníky (Hermiona s úsměvem a Severus podmračeně a bez zbytečných slov) a nebo si prostě jen užívali tu hmatatelnou přítomnost toho druhého.

Severus se pomalu stával závislým na Hermionině vůni, hebkosti její kůže a poddajnosti vlasů; skrytě zbožňoval, když se mu podařilo ji rozesmát, a toto tajemství si střežil ve svém srdci jako ten nejvzácnější drahokam. Úplně vzadu, v zaprášeném koutě své duše věděl, že by byl tuto ženu schopen milovat. Jeho životní prohry ho však nevědomky nutily být obezřetným a tak trochu nedostupným; zatím netušil, jak se z toho svého nemilujícího sevření osvobodit a dovolit si jednou mít rád.

Hermiona naštěstí byla dostatečně empatická na to, aby nějaký podobný problém vycítila, a nijak na Severuse netlačila. Nyní už více věřila heslu, že někdy je nejlepší nechat věci plynout a užívat si přítomnosti, a proto milovala Severuse takového, jaký zrovna byl. Ano, ona si nebála přiznat, jaký cit k tomuto muži cítí, ale věděla, že zatím není ta vhodná doba to říct. I když si byla téměř jistá, že by to Severuse potěšilo. Někdy je ale lepší trochu počkat a nesnažit se mít všechno hned. A ona věřila, že už mají všechen čas světa. Žádní páni, žádné rozkazy, žádná omezení. Jen oni dva.

A tak trávili čas ve společnosti toho druhého, v knihkupectví, v čajovně, na procházkách v lese, u Severusova krbu či dokonce v kuchyni Lucasových. Jane s Bertem si vyloženě užívali jejich návštěv, vyměňovali si spiklenecké pohledy (které přirozeně neušly Severusovi ani Hermioně, která se tomu musela neustále zubit, a dařilo se jí tak vyloudit mírný úsměv i u bývalého profesora) a neustále se vyptávali na jejich den a doporučovali místa na výlety do okolí.

Časem už Severus neměl problém chytit Hermionu pod zadkem, vysadit ji na pult v knihkupectví a téměř majetnicky si přivlastnit její rty. On už sebou necukal, když se k němu Hermiona znenadání přitulila, položila svou hlavu na jeho záda a rukama ho objala okolo pasu. Vyhledávali svou společnost, teplo doteků, blízkost a důvěru. Bylo jen otázkou času, kdy už ani jeden z nich nevydrží tu přitažlivost, která mezi nimi vzkvétala jako divoká a nespoutaná růže, a polibky, přestože poslední dobou čím dál vášnivější, přestanou stačit. 

▬▬▬

Ještě mi tam něco zbývá - minimálně jedna kapitola na vás ještě čeká :) ♥