The Bookshop - Snamione fanfiction

• 7 •

A/N: Ahoj, čtenáři! Zítra mám náročný den, takže novou kapitolu vydávám raději už dnes. Přeji vám hezký večer a pokud možno i příjemné počteníčko ♥ •Frisk40•

▬▬▬

V neděli ráno vyměnil Severus obvyklou procházku za dusné prostředí laboratoře. Vaření lektvarů mu po desetiletí pomáhalo oprostit se od nevítaných myšlenek, jenže po rocích praxe mu nebylo zatěžko uvařit obyčejné lektvary téměř v polospánku. Dnes to však bylo jiné. S vyhrnutými rukávy své bílé košile se snažil nevnímat šedavou konturu svého Znamení zla, zatímco jistými pohyby krájel kořeny pelyňku. Znamení po pádu Voldemorta sice vybledlo, ale nikdy se, bohužel, úplně neztratilo. Severus zavrtěl hlavou a soustředil se na lektvar, který uvařil jen jednou v životě. Nechtěné myšlenky nebudou mít šanci.

Jeho ruce pracovaly pečlivě a efektivně. Ne nadarmo byl jediným mistrem lektvarů v celé Británii. S úderem jedné hodiny ztlumil kahan, uklidil zbytek laboratoře a odešel se rovnou umýt. Několik hodin strávených ve výparech z lektvarů se opravdu dalo přirovnat k procházce vlhkým deštným pralesem za pravého poledne.

Po zaslouženém odpočinku se vrátil do laboratoře v zadní části domu, aby lektvar dokončil. Tato substance byla schopna zmírnit pozůstávající účinky Crucia a dalších temných kleteb. Byl to první výzkum a experiment, do kterého se pustil, jen co odešel od Sv. Munga. Samozřejmě ho vyzkoušel pouze sám na sobě. Díky jeho schopnostem a správným výpočtům se mu podařilo lektvar dokončit na první dobrou, což považoval za obrovský úspěch. Časem ho chtěl nabídnout celé kouzelnické společnosti, zatím se k tomu však neodhodlal. Setkání se slečnou Grangerovou ho téměř přesvědčilo o opaku. Nevím, v co vlastně doufáš, ty starý blázne, zamračil se v duchu. Přesvědčení, že se s nikým z kouzelníků a čarodějek nechce ani vidět, pomalu bledlo. Navíc mu neustále vrtalo hlavou, na co že se ho ta Grangerová chtěla zeptat. Protože vypadalo, že jí na tom záleží. Protože to vypadalo, že jí na mně záleží, zamyslel se, ale hned tu odvážnou a naprosto bláhovou myšlenku zaplašil. Mohl alespoň doufat, že se s ní v nejbližší době zase setká. Chtěl se znovu podívat do těch vyděšených, karamelově zbarvených očí a do ruky jí vtisknout broušenou lahvičku s tmavě fialovým lektvarem, který jí ulehčí život.

Během dalšího týdne si připadal jako úplný hlupák. Do práce chodil zásadně pěšky, v knihkupectví se příliš často nenuceně ochomýtal kolem skleněné výlohy, ze které bylo vidět na ulici, a procházky k lavičkám u řeky byly podstatně častější a loudavější. A to jenom proto, že ji chtěl aspoň zahlédnout. V pondělí a v úterý si to vůbec nepřipouštěl – je přece zdravější víc chodit, no ne? To, že ve středu umyl výlohu knihkupectví (bez kouzel, což nikdy ještě neudělal), a to dokonce dvakrát, připisoval touze zabít čas, když nechodili zákazníci. Nicméně ve čtvrtek si to už téměř připustil a v pátek mu bylo jasné, že se prostě chce s Grangerovou potkat znovu. A to nejen kvůli lahvičce s lektvarem, kterou nosil každý den ve vnitřní kapse pláště. Kdyby ji snad náhodou potkal. Jsi blázen, říkal si.

Jenže po Hermioně jakoby se slehla zem. Kdybych tak aspoň tušil, kde bydlí, zamračil se, až se mu prohloubila vráska mezi obočím. Určitě ještě nesehnala vlastní byt... A je vůbec tady v Shipley? Co když to byla jenom náhoda? Co když už je dávno na opačném konci Anglie? Co když odtud odešla, jenom protože se setkala se mnou?! Prásknul vchodovými dveřmi knihkupectví. Dnes prostě zavře o půl hodiny dřív.

Tento den bylo typické aprílové počasí. Ráno svítilo sluníčko, teď se do něj opíral čím dál tím silnější vítr a na hlavu mu začaly dopadat drobné kapičky vody. Těžký černý plášť za ním povlával a on rázoval dlouhými kroky po dlažebních kostkách. Bezúčelně zíral do země, ztracený ve svých myšlenkách, když najednou uslyšel ostré zaklepání na okno. Než se stačil zarazit, vzhlédnul směrem, ze kterého zvuk přicházel. Po pravé straně ulice se na něj za okenní tabulkou šklebil starší pán a typickým gestem ruky mával směrem dovnitř. Severus se zastavil, pohledem zkoumaje ceduli s nápisem U Modrého slona, která se na zdi držela už jen silou vůle. Neměl náladu na jiné lidi. Teda kromě jedné slečny. Ale Lucasovi mu poskytli ubytování, i když vypadal zuboženě a jako vandrák, se zplihlými černými vlasy, rozšklebenou jizvou na krku a jehož jediným majetkem byl černý plášť. Zavrtěl hlavou a přistoupil ke vchodovým dveřím, na které rázně zabouchal.

„Pane, rád vás vidím. Nechcete si s námi vypít šálek dobrého čaje? Jane dala zrovna hřát vodu," řekl Bert a poněkud trhaným pohybem odsunul těžké dveře, aby mohl Severus projít.

„Rád, Berte. Mohl jsem se zastavit už dřív."

„Nesmysl, určitě máte hodně práce. Zůstal jste tady v Shipley? Dlouho jsem vás neviděl jít pod naším oknem, a to tam sedím skoro furt."

Severus si povzdychl. Nerad dával informace o svém životě, ale znovu si připomněl, co pro něj Lucasovi udělali. „Zůstal. Vedu knihkupectví v Západní ulici."

„To, co bylo tak dlouho opuštěné?" zeptal se Bert, zatímco se belhal k jejich pokojům.

Severus pouze přikývl.

„Jane, vedu nám návštěvu," zavolal Bert směrem ke kuchyni.

Jeho manželka se za pár vteřin objevila ve dveřích, zvědavý výraz pevně usazený na její kulaté tváři. „Pan Snape! To je ale překvapení! Nevěřila bych, že vás ještě někdy uvidím. Zrovna tuhle jsme si o vás povídali! Zůstal jste tady v Shipley?" spustila, tváře červené, oči rozzářené jako malé lampičky.

Severus málem zapomněl, jak je tato drobná žena výřečná. Navíc ještě trochu litoval, že se před lety nepřihlásil pod jiným jménem. Ale tady v Shipley, anglickém zapadákově, ho stejně nikdo nehledal a on už ani neměl sílu si zase hrát na někoho, kým není.

„Rád vás vidím, Jane," řekl, „ano, bydlím tady i pracuji. Bert na mě mával z okna, tak jsem se na chvilku zastavil."

„To je dobře, aspoň jednou udělal Bert něco užitečnýho," pověděla, načež se Bert zasmál a Snape ušklíbl. „Pojďte si dát s námi čaj, zrovna se dovařil."

Severus se posadil ke známému rozvrzanému stolku. Co si pamatoval, v kuchyni se opravdu nic nezměnilo. Jen Lucasovi měli každý o pár vrásek navíc.

Jane nalévala čaj do jejich nejlepších šálků a druhou rukou přisunula doprostřed stolu čerstvě upečený koláč. „Teď jsme samá návštěva, co Berte?"

„Jojo, Jane, to jsme. Máme čaje s návštěvama jak nějaký páni na zámku," zasmál se pobaveně Bert.

Severus opatrně upíjel čaj a pozoroval konverzaci dvou manželů, která se za těch pár let nezměnila už vůbec.

„Hlavně máme štěstí na samé příjemné lidi, Berte. Dnes pan Snape, taková náhoda! A minulý víkend slečna Hermiona. Chudák, doufám, že už je jí lépe. Posledně nevypadala moc dobře."

Severus se mále zadusil čajem. Poté, co ho Bert pořádně praštil do zad (kde se v něm bere taková síla, zatraceně?!), ze sebe vysoukal: „Slečna Hermiona?"

▬▬▬

Myslím, že jsem kapitolu usekla v tom správném okamžiku, haha :) Co se asi Severus na Hermionu dozví?

Další zase za týden ♥ A až budete mít plné zuby aktuální situace, zachumlejte se pod deku a přečtěte si nějakou pohodovou, vtipnou a veselou Snamione povídku s dobrým koncem. Mně to (aspoň na chvíli) funguje :) A kdo ještě nečetl, mohu nabídnout jednodílovku na mém profilu! 

Jedno češtinářské PS: Moc dobře vím, jak vypadají české uvozovky. Bohužel si je Wattpad přetváří na co chce, takže pokud je na to někdo pedant jako já - nezlobte se na mě, nemůžu za to! :D ♥