Poslední strážce draků

Kapitola druhá

Od chvíle, kdy se Andrea objevila na náměstíčku v Surdánu, uplynulo bezmála patnáct let. Patnáct bezútěšných let.

"Uhni, ty malá..." zbytek věty zanikl v hlomozu řinčících řetězů, křiku lidí a smíchu dětí. "Omlouvám se." sklonila Luna pokorně hlavu a snažila se při tom nevybuchnout, věděla, že by si to šeredně odskákala. "Omlouvám se." pitvořil se po ní jeden chlapec. "Naše holka pro všechno neumí nic jinýho než se jen omlouvat." ušklíbl se. "Nech toho." vyjela na něj Luna. "Cos to řekla?" zeptal se nebezpečně tichým hlasem. Luna se kousla do rtu, věděla, že tohle přepískla. Pak ale pohodila hlavou, stalo se a když už tak už. "Říkala jsem, aby jsi mi dal konečně pokoj." vykřikla. Několik procházejících lidi se na ni překvapivě podívali. Chlapec si užíval pozornosti, které se mu dostávalo a rozhodl se, že se ještě víc spopularizuje. "Tak ty mi něco přikazuješ? Ty? Kde jsi na to vzala právo? Jsi jen jedna nepodstatná holka. Holka pro všechno, a to neumíš ani pořádně zametat." křičel a každou svou nadávku doprovázel dobře mířenou ranou. "Navíc jsi bastard a porodila tě kurva." Luna zlostně sevřela ruce v pěst, setřela si slzy, které se jí draly do očí a utekla od tama. Utíkala pryč od toho kluka, pryč od těch lidí, co na ni hleděli s nezájmem, pryč ode všech. Běžela se schovat do starého opuštěného domu, mohla jen doufat, že ji tam nikdo nebude hledat. Normální lidé by v takové situaci běželi za svými rodiči, jenže Luna vyrůstala bez nich. Ve skutečnosti neměla nikdy nikoho koho by mohla považovat za rodiče nebo alespoň za přítele. Z bloumání ji vytrhlo zamňoukání. "Promiň, na tebe jsem zapomněla." usmála se Luna na překrásnou mourovatou kočku. Ta se na ni dívala svýma zelenýma očima pohledem, který jasně říkal: "jak sis to mohla vůbec dovolit." "No dobrá, omlouvám se." zasmála se Luna. "Tak tady se schováváš." ozval se za ní hlas. Luna se překvapeně otočila. Stála tam malá pokřivená ženuška s černými vlasy spletenými do složitého účesu, na oko se tvářila mile, ale z jejích očí sálal chlad. "Já...něco jsem tu hledala." koktala Luna a snažila se schovat kotě za zády. "No ty určitě." ušklíbla se žena. "Co to tam schováváš?" zeptala se znenádání. "Nic." vyhrkla Luna provinile. "Tak nic." zamračila se žena. "No, to je jedno. Okamžitě si vem svých pět švestek a pojď, jinak si budeš přát, aby ses nikdy nenarodila." zasyčela jí do tváře a vypochodovala z místnosti. Luna si zhluboka oddechla. "Kdyby tě tu našli udělali by ti ze života peklo." pošeptala koteti do ouška a to slastně zavrnělo. Luna vstala a vkročila ke dveřím, aby se znovu ocitla v tom světě plném krutostí a opovržení...

Tak a další díl je na světě...doufám, že se bude líbit, psala jsem ho celkem dlouho, i když to možná je tím, že jsem se ještě dívala na filmy :D takže prosím odpusťte případné chyby a možná i nějaké ty nesrovnalosti...ale doufám, že jich bude minimum, ale kdyby přece, nebojte se ozvat, abych to mohla dodatečně opravit, díky :3