Poslední strážce draků

Kapitola pátá

Brian stiskl dlaně k sobě. "Děkuji za jídlo!" obrátil se ke své matce a sklonil hlavu, čímž jí dal na jevo uznání nad jejími schopnosti v oblasti gastronomie.
"Nemáš za co!" usmála se na něj a prohrábla mu rukou vlasy. Brian jí byl z jejích dětí nejpodobnější, měl její blonďaté vlasy a modré oči, a dokázal vypadat jako andílek, pokud se mu chtělo. Také byl usměvavý, na vše měl odpověď a vždy se snažil vyrovnat svým starším bratrům, kteří byli spíše po otci a byli velice nadaní, co se týkalo boje. Věděla, že by mezi svými dětmi neměla dělat přílišné rozdíly, ale nedokázala to, tohle své přesladké dítě prostě milovala.
"Kam jdeš?" zeptala se ho, když vstal od stolu.
"Jdu pomoct otci!" hlásil a odcházel tak překotně, až převrhl židli, co mu stála v cestě.
Když  ji celý zrudlý v obličeji zvedl, rychle odklusal z dusného domku, ve kterém se mu vždy dělalo nevolno, vždy raději pobíhal venku.
Ještě než za sebou stihl zavřít dveře, slyšel svou nejmladší sestřičku, jak říká: "Ale brácha si se mnou dnes měl hrát na bál!" a matku, jak ho brání. Pousmál se. Nechápal sice proč, ale věděl, že ho má matka opravdu moc ráda...no, a který normální patnáctiletý kluk by toho nevyužíval.
"Tati! Nepotřebuješ s něčím pomoct?!" zavolal na statného muže, který a dvorku štípal dříví.
Ten k němu překvapeně vzhlédl. Něco potřebuje, usoudil.
"Dokonči to tady za mě a nanos dříví tam na tu hromadu!" ukázal mu na již celkem velkou hromadu, kde se kupilo nařezané dříví. Když od něj syn něco potřebuje a je ochoten mu pomoct, tak toho musí využít.
A Brian, který štípání dříví nenáviděl, jen přikývl a pustil se do práce.
Jeho otec se na něj pochvalně díval možná tak půl hodiny, pak si ale všiml, že Brianova tvář je lesklá potem, a podle jeho dechu poznal, že je na konci svých sil.
"Stop, stop!" vyzval ho se smíchem na trech. "To nám bude stačit tak na pět zim!"
Brian se na něho překvapeně podíval, pokud to bude stačit na tak douho, proč ho otec nezastavil dřív? Pak pokrčil rameny, nad myšlením jeho otce občas zůstával rozum stát.
"Dobrá, hned to odnesu!" řekl tedy a vzal to všechno do náruče.
Jeho otec se na něj pobaveně díval a v mysli mezitím uzavíral sázky, kdy mu to všechno popadá. Nemusel čekat dlouho, po pár krocích Brianovi opravdu všechno spadlo.
Pak to už nevydržel a vybouchl smíchy. "Promiň, ale je na tebe fakt vtipný pohled!" omlouval se když se na něj Brian vztekle podíval. Ten pak jen obrátil oči v sloup a znovu si všechno dříví nacpal do náruče.
On se snad nepoučí, pomyslel se jeho otec a sledoval, jak Brian opět končí bez dříví na zemi.
"Počkej, pomůžu ti!" prohlásil po chvíli a polovinu nákladu mu odebral.
"Díky!" zafuněl Brian a konečně už dokončil svou "misi"
"Tak, co ode mě potřebuješ?" otázal se Briana otec bez okolků.
"Proč myslíš, že něco potřebuju?" hrál Brian překvapeného. Jeho otec se na něj jen podíval. "No dobře dobře, možná něco opravdu potřebuju!" povzdechl si Brian.
"A co?" zeptal se ho otec opatrně, když se Brian neměl k vyprávění.
"Počkej, třídím si myšlenky!" prohlásil Brian a chytil se za spánky.
"Tak třídíš myšlenky, jo? Já bych spíš řekl, že se snažíš přemýšlet, ale nejsi na to moc zvyklej, proto ti to trvá tak dlouho!" provokoval ho otec.
Brian ho ale ignoroval. "Pamatuješ si na tu holku, co jsem ji teď před obědem potkal?" vymáčkl ze sebe.
"Samozřejmě!" přikývl otec a čekal co z jeho pubertálního syna ještě vyleze.
"Je pravda že je něco jako jejich otrokyně?" zaťal ruce v pěst.
Jeho otec se zarazil a pak přikývl.
"To nemůžu dovolit!" křikl Brian.
"Co s tím hodláš dělat?" zeptal se jeho otec a jen doufal, že z něj nevyleze nic tak stupidního, jako prosté: osvobodit ji.
"Nemohl...nemohl by ses jejích...majitelek zeptat, jestli by nám ji neprodali?" dořekl Brian spěšně.
"Prodali? Tak to ne chlapečku, já nejsem žádný otrokář, s tím nepočítej, nebude tu jen pro tvé potěšení, aby sis s ní mohl dělat, co bys chtěl." soptil jeho otec.
"Tati! To mě ani ve snu nenapadlo! Jen jsem doufal, že bychom jí mohli dát svobodu! Ona by nám tu potom mohla pomáhat! Určitě je šikovnější než všichni moji sourozenci dohromady! A měla by se tu líp, než se má teď!" bránil se Brian.
Jeho otec se zarazil. Samozřejmě, jak jinak, jak mě jen mohlo napadlout, že by můj syn mohl být taková zrůda.
Pak přikývl. Brianovi se zatajil dech.
"To myslíš vážně? Děkuju tatínku!" křikl a objal ho.
"Nezarčuju se ti za výsledek!" varoval ho.
"To nevadí, určitě to vyjde!" Brianovi oči doslova zářily.
"Tak pojď, jdeme!" táhl ho Brian na ulici.
"Počkej, počkej! Já mám hlad!" protestoval jeho otec, ale Brian naprosto ignoroval jeho kručící žaludek, tak mu nezbývalo nic jiného, než se podřídit.

*
"Tady to je!" prohlásil Brian když prolezli snad polovinu města.
"Jsi si tím jistý?" otázal se jeho otec kousavě. Tuhle větu totiž Brian řekl nejméně dvacetkrát.
"Naprosto!" pokýval Brian okázale hlavou a nevšímaje si ironii v otcově hlase, zaklepal na dveře.
Otevřela mu Luna.
"Briane? Co ty tu děláš?" vyjekla překvapeně
"Přišel jsem si popovídat s tvou paní!" vysvětlil jí Brian trochu nadutě.
"Mohla by jsi nám jí prosím zavolat?" zeptal se Brianův otec zdvořile.
"Samozřejmě, pane!" přikývla Luna a pospíchala splnit jejich přání.
"Elrick postačí!" zavolal na ni ještě.
Za pár minut se před nimi objevila Lunina majitelka s úlisným úsměvem.
"Copak si račte přát?" zašveholila.
"Chtěl bych Lunu!" vyhrkl Brian bezmyšlenkovitě.
"Můj syn by vás chtěl tímto požádat o prodej jedné z vašich otrokyň, myslím, že se jmenuje Luna!" snažil se zachránit situaci elrick a pohledem vyzval Briana ať už proboha mlčí.
Čarodějnice, stojící ve dvěřích, si založila ruce na hrudi a zpytavě se dívala na Lunu a na Briana. "Ne!" řekla najednou a zabouchla jim dveře před nosem.
Brian tam zůstal nechápavě stát ještě alespoň patnáct minut a hleděl na dveře. Nemohl pochopit, že Luna s ním nebude...

Je tu další díl!!! Omlouvám se, že tak pozdě, ale opravdu jsem nestíhala :3 Když jsem v minulém dílu napsala, že si můj příběh přečetlo 400 lidí, a jak jsem z toho šťastná, vy jste se rozhodli ten počet zvýšit na 900...no proč ne :D Jsem ráda že se Vám tenhle příběh líbí :3 Když už jsme u příběhů, tak bych byla MOOOOOOC ráda, kdyby jste si přečetli i mou další knihu jménem Asstir :3 (REKLAMA!!! :D ), dále si myslím, že by se vám mohl líbit příběh Sallirona, na motiv Hry o trůny...myslím, že by ho pochopili i lidi, kteří Hru o trůny neznají :3 ...tak tohle je můj nejdelší proslov, co jsem kdy napsala :D ...takže tímto se s váma loučím...zase v dalším díle :3 Jinak, dál samozřejmě hlasujte :D ...dělá mi to radost...ai nevíte jakou :D