Další Weasley - Rok první [DOKONČENO]

Kapitola šestnáctá - Hysterie

Zbývalo jen několik málo dní do první zkoušky a studenti se snažili soustředit, avšak bylo očividné, že s tím mají problém. Situace a nálada ve škole byly i nadále v příšerném zmatku. Nikdo neměl kapku soukromí, protože jsme se museli pohybovat ve skupinkách za doprovodu učitele, takže i rozmrzelost začínala být častěji viditelná.

V posledních dvou týdnech jsem byla neskutečně otrávená a štěkala na každého, kdo na mě promluvil. Když jsem jednou neúmyslně urazila Tracey, přestala se mnou mluvit a já se v naší ložnici poprvé cítila velmi nepříjemně. Pokusila jsem se omluvit, ale nezdálo se, že by jí na tom záleželo. Doufala jsem, že napjaté vztahy potrvají jen za této nešťastné situace a po létě se všechno vrátí do normálu. Pokud bude co vrátit. Jednoho dne jsem zaslechla McGonagallovou při rozhovoru se Snapem, jak rozebírají, co bude se školou, pokud se viník nedopadne. Byla tady pravděpodobnost, že nás zavřou.

Mé náladě to nepřidalo. Jediná věc, co mě dokázala alespoň na pár minut dostat z mých rozmrzelých myšlenek, byla moje sestra. Měla mnohem horší náladu než celý rok, byla bledá, hubená a téměř se třásla. Nedokázala jsem jí pomoct.

Jednoho rána, když jsem seděla u zmijozelského stolu a snažila se nasnídat bez obvyklého zamračeného výrazu, přišla profesorka McGonagallová a celé síni oznámila, že ještě dnes se pravděpodobně vyléčí všichni zakletí studenti. Až na pár spolužáků z mé koleje, především Malfoyovy party, celý sál burácel radostí. Já sice netleskala, ale uvnitř mě se objevila malá naděje, že by temné doby mohly konečně pominout.

Koutkem oka jsem postřehla zrzavou hlavu, jak se řítí od nebelvírského stolu směrem k východu. Nedojedenou snídani jsem nechala ležet, ignorovala Jimmyho dotazy a vyběhla okamžitě za svou sestrou, která se teď hnala po schodech.

„Ginny!" volala jsem na ní, ale zdálo se, že to neslyšela. Nebo mě slyšet nechtěla, což bylo horší. Na posledním schodu jsem se zasekla kvůli procházejícím studentům v popředí s profesorkou Sinistrou a sestru ztratila z dohledu, přesto jsem se vydala stejným směrem a doufala, že jí někde zahlédnu. Byla pryč. Stála jsem teď na křižovatce chodeb a neměla tušení kudy se vydat. S povzdechem jsem se tedy vrátila do zmijozelské společenské místnosti, abych si vzala potřebné učebnice na naši první hodinu, což mělo být původně Bylinkářství, ale nahradila to hodina Kouzelných formulí, která se nám teď spojila s tou následující. Profesorka Prýtová dnešní hodiny zrušila, aby se mohla soustředit na porcování mandragor a vaření lektvaru.

„Slečno Weasleyová, co tu u Merlinových vousů děláte?" zeptal se mě vysokým hlasem profesor Flitwick, když se zbytkem třídy dorazil k učebně Kouzelných formulí a já tam postávala se zavřenýma očima opřená o kamennou zeď.

„Omlouvám se, vyběhla jsem ze snídaně a vůbec mi nedošlo, že se mám vrátit. Už se to nestane." vysvětlovala jsem a snažila se nedat najevo, jak moc je mi jeho výtka lhostejná. Přemýšlela jsem, kam zmizela moje sestra. Bohužel jsme měli dvouhodinovku s Havraspárem, a já tak neměla možnost zjistit, jestli se Ginny dostavila do svojí třídy. Nechtěla jsem burcovat profesory jen proto, že si moje sestra mohla někam nevinně odběhnout, takže jsem zůstala mlčet. Profesor Flitwick nás zavedl do učebny a začal s námi probírat látku, která bude u zkoušek.

Byla jsem silně nesoustředěná, takže při jednoduchém levitačním kouzle jsem místo brku zvedala Jimmyho pergamen, který mu ležel na lavici. Neuvědomila jsem si to, dokud mi kamarád nezamával rukou před očima, aby mě vytrhl z transu. Zmateně jsem na něj vykulila oči a pak až zjistila, co visí ve vzduchu.

„Ty máš tedy mušku, ti povím." zachechtal se, ale pak se zamračil a sledoval můj obličej. „Co se děje?"

„Asi nic. Jen jsem viděla svojí ses-"