Procitnu a první co cítím je teplo. Příjemné, hřejivé teplo. Pak se mi ale vybaví všechny události předešlého dne. Prudce otevírám oční víčka a zjišťuju, že jsem v posteli sama. Nevim jestli skákat radostí, nebo bejt vystrašená.
Bože, už se mu nikdy nebudu moct kouknout do očí. Takhle se ztrapnit hned první den. Rudnu a červená jsem všude na těle. Nechci svádět svoji slabost na tu vzpomínku, ale zase mi přišlo, že jsem tam. Že mě připravuje o něco, co jsem chtěla dát někomu jinýmu. Že tomu matka přihlíží a sama se nad tím uspokojuje. Že jsem potom nemohla ani stát.
Tok mých myšlenek přerušuje otevření dveří. První věc co mě napadne udělat je předstírat spánek. Někdo si sedá na postel. "Co se ti stalo za život?" uslyším, mě známý hlas. "Čím sis musela projít?" pokračuje. "Chci vidět do tvojí mysli a získat všechny odpovědi na svoje otázky." pohladil mě jemně po vlasech. "Vlček, ty mi ojíždíš skoro ségru?!" vlítnul do pokoje - podle hlasu - Tomáš. "Jak tě to napadlo? Za 1. by to bylo snad i nelegální, za 2. sám ji beru jako sestru a za 3. nechci od tebe přes hubu. To by byla potupa." odpověděl mu Jakub "Jen aby." zamumlal Tom.
Nakonec oba odešli a já zůstala znova sama. V hlavě mi zněla jeho slova 'sám ji beru jako sestru...' Je zajímavé, že to řekl zrovna o mně. Člověku, kterýho pořádně nezná. Znovu jsem uslyšela otevírání dveří a následně někdo něco položil na noční stolek. "Lau, vstávej." pohladil mě po vlasech člověk, kterýho jsem teď opravdu vidět nechtěla. Pomalu otevřu oči, abych se přesvědčila, že nade mnou fakt stojí v celý svý kráse. "Tady máš snídani." položil na mě (jakoby, když si poposedla, takovej ten tác s nožičkama; we get it? - p.a.) tác s toustem a míchanýma vajíčkama. "Děkuju." špitnu skoro neslyšně a nekoukám se mu víš než na krk. Nedokážu se mu kouknout do obličeje. Viděla bych tam až moc otázek.
Po vydatné snídani jsem se oblíkla a šla si sednout za ostatníma do obýváku. Všichni si dělaj něco svýho a já si přijdu akorát tak na víc. V důsledku těchto emocí se zvedám a jdu uvařit něco k obědu. Párkrát jsem dělala výpomoc v kuchyni v restauracích, takže něco málo jsem odkoukala.
V lednici jsem našla kuřecí maso, které se teď už dělá na pánvičce společně s bylinkami a v troubě se pečou brambory s olivovým olejem a rozmarýnem. Všechno naskládám na talíře a přidám zeleninu. Postupně jsem to všem donesla a sama si trochu vzala.
Překvapeně na mě koukali a následně sborově poděkovali. Vydávali u toho zvuky prohlašující, že mě pasujou na dvorní kuchařku a nevim co ještě. Nad vší tou chválou jsem se jen smála a snažila se něco sníst. Stejně za mě ve výsledku dojídal Tomáš.
Odpoledne se všichni vydali do studia a já se šla podívat po Pardubicích. Původně mi chtěli vnutit i mobil, to jsem jim ale zatrhla. Jen jsem si půjčila náhradní klíče od bytu a koukala všude kde se dalo. Prošla jsem stáje, centrum i nějaký ten okraj města. ¨
Nekoukala jsem na čas. Jen jsem se kochala. Když se začalo stmívat šla jsem zpět. Mám dobrou paměť, takže jsem cestu nehledala dlouho. Už jsem strkala klíče do zámku, když se dveře rozrazili a já čelila tváří v tvář Jakubovi s Tomášem. Ve tváři měli úlevu i hněv. Hned mě silně objali a mě se nedostávalo kyslíku. Začala jsem sípat a na to díky Bohu zareagovali mým propuštěním.
"Bože, nevíš kolik je hodin?" podíval se na mě Tomáš. Nic jsem mu neodpověděla, jen poraženě sklopila hlavu. "Tohle už nám nedělej, ani nevíš jakej jsme o tebe měli strach?" Kuba si stisknul kořen nosu mezi dva prsty. Ještě víc jsem se shrbila a pak přišla moje spása a zároveň noční můra. "Bože nechte ji a pojďte dovnitř. Sousedky maj kino." ozval se někde z bytu hlas Nika. V duchu jsem mu skládala ovace a proklouzla do bytu. Ty dva něco brblali, ale na to jsem nebrala ohledy. "Děkuju." pošeptala jsem Nikovi a běžela k sobě do pokoje.
V koupelně jsem na sebe pustila ledovou vodu a zkoumala svoje ruce. Pod každou jednou jizvou je příběh. Všechny mám před očima jako zrychlený film.
Je zvláštní jak se člověku může změnit život, během jediný vteřiny. Tak jak to bylo u nás. Jeden den táta byl a druhej už ne.
Na tvářích se mi mísí slzy s vodou. Nevzlykám, jen mé slzné kanálky produkují slzy. Když jsem usoudila, že je čas jít ven, učinila jsem tak a zabalila se do ručníku. Nakoukla jsem do skříně co byla v "mém" pokoji a našla tam huňatej Pikachu župánek. Neváhala jsem a oblíkla si ho. Vyšla jsem do obýváku a zarazila se uprostřed pohybu. Tomáš sedí na židli, kolem krku má ručník a Jakub mu do vlasů padlá něco co vypadá jako ta nechutná bílá věc co produkují muži při jisté činnosti. Nakrčila jsem nos znechucením a jen to dál pozorovala. "Vole jestli to budu mít v očích, pověsim tě za koule do průvanu." zařval Tomáš, když Jakubovi spadla kapka tý divný tekutini až moc blízko jeho oka. "No jo prosim tě." zabrblal Kuba jako odpověď.
Za celou dobu jejich počínání si mě nevšimli a navzájem na sebe nadávali. Co jsem tak pochopila, Tomáš prohrál sázku o barvení vlasů a teď momentálně si je peroxiduje, nebo tak nějak. Ale musím uznat, že mu ta blonďatá na hlavě sluší.
Společně - všichni obyvatelé bytu - sedíme u televize a koukáme na nějakej film. Upřímně nevim jméno, ale je to o holce, co se nějak dostala do laboratoře Nikola Tesly a má nějaký elektrický schopnosti. Jak to dopadlo nevím, protože jsem někomu usla v klíně.
I have surprise for you :p
Doufám, že vás to aspoň trochu baví, i když vydávání lehce - hodně kolísá
A chtěla bych se zeptat, nebo jakoby: Jestli máte nějakou otázku na nějakou postavu - třeba - mě, plány do budoucna, více méně cokoliv napište ji do komentářů, odpovědi budou na konci další kapitoly
ČTEŠ
SAVE ME
FanfictionSeděla na lavičce. Kapky deště jí smáčeli vlasy. Neměla kam jít. Někdo ji pozve k sobě domů.... Dopadne to dobře? Příběh je asi dost depresivní :)
