SAVE ME

- 10. kapitola -

Usla jsem na Danovi s klidným výrazem. Jediný co to kazilo byl můj sen. 

- dream (Lau pov) -

Sedím uprostřed bílého pokoje, v bílém oblečení. Všude je bílo a v oknech jsou mříže. Děsí mě to. 

Kde to jsem? Proč tu jsem? Co se to děje?

"Slečno Cameron, přišel váš bratranec." otevřou se dveře a v nich se zjeví člověk v bílém - předpokládám doktor - a za ním stojí Tomáš. 

"Ahoj Lau, někdo tě chce vidět." přijde ke mně a smutně se usměje. "Pojď" pobídne mě a já se tedy zvedám a jdu za ním. 

Přijdeme do nějaké místnosti, kde je hodně lidí v totožném oblečení jako já. U jednoho stolu vidím sedět Dana se svěšenou hlavou a povadlými rameny. 

"Lau." tiše šeptne, když se k němu posadím já i Tom. "Tak moc mě to mrzí." šeptá dál a já nechápu co. "Co tě mrzí?" zeptám se, ale z mé pusy vyjde úplně jiná věta. 

"Mě taky, ale odpustila jsem ti. Vysvětlili mi to." pohladím ho nejistě po jedné ruce. 

Mám pocit, že svoje tělo neovládám já. Jako bych to viděla svýma očima, ale ovládal mě někdo jiný.  

"Nemusela by jsi tady být, nebýt mě. Mohla jsi být v pohodě." šeptá. Všímám si, že mu tečou slzy. "Stejně bych tady skončila. Mám schizofrenii, musím tady být, aspoň dokud nebudu tolik nadopovaná, že neublížím ani sobě, ani vám." Promluvím "já" a vyrazí mi to dech. 

Mám schizofrenii? Jak... jak se to mohlo stát? Je... je tohle... moje budoucnost? Psychiatrie? 

"Ale nemusela, kdybych byl co k čemu mohl bych se o tebe starat doma!" skoro vykřikne a na tvářích se mu kutálí slzy. 

Je mi ho líto. Sice nevím co se stalo, ale neměl by si to dávat za vinu. 

"Jednou budem spolu bydlet, v tom domku na konci Pardubic. Vychovávat děti. Tak jak jsme si to vysnili." tečou "mi" už taky slzy. 

- end dream -

"Lau, no tak, je to jen sen." probudí mě konejšivý hlas. "Už je dobře." ozve se znovu ten hlas, který bych už po tom dnu poznala všude. "Už dobrý?" zeptá se. "Jo... jo děkuju Dane." odpovím nakřáplým hlasem a otřu si rukávem tváře. 

Odvážím se otevřít oči a zjistím, že ležíme v těsným objetí. Zčervenají mi líce a mám chuť se propadnout někam do pekla. 

Vybavujou se mi všechny vzpomínky na včerejšek i na ten sen. "Cítím se trapně." šeptnu skoro neslyšně. Bohužel, on to slyšel. 

"Proč? Chápu, že jsi včera byla rozhozená Dominikem a sice nevím co se ti zdálo, ale asi to nebylo nic příjemnýho." začne mě hladit ve vlasech a líbne mě na čelo. 

Cítím se výjimečně. 

Ale neměla bys! křičí na mě furt ten samí hlas. Zatřepu hlavou a silně stisknu víčka, abych onen hlas vytěsnila. K mému nemalému překvapení - a hlavně štěstí - už o sobě nedává vědět. 

"Vstávat vy dva, snídaně!!!!!" přilítne do pokoje Andrea. Rychle se odtáhnu od Dana, aby neměla kecy a v důsledku toho padám na zem. Zapomněla jsem jak malá je tady postel. A proč furt padám?! ptám sama sebe. "Pane Bože, jsi okey!" vykřikne An. "Naprosto." vydechnu se znatelným pocitem trapnosti. "Tak vstávej, jsou palačinky a pokud nepřijdete rychle už být nemusí." promluví nakonec k nám obou a odchází. 

"Vstávej princezno." podá mi Dan ruku. Teď mi došlo, že to celý viděl. Zčervenám ještě víc, sklopím pohled a jeho ruku přijmu. "A přestaň se furt tak stydět, buď trochu průbojná." opře svoje čelo o moje a zavře oči. "To se ti lehce řekne." zašeptám a prohlížím si z blízka jeho tvář. 

Na tváři se mu začíná rýsovat jemné strniště, rysy má ostré, ale zároveň tak jemné a kolem očí a koutků úst mu jde vidět už lehce nakrabatilá  kůže od smíchu. Z ničeho nic otevře svoje oči. Hořká čokoláda. Takovou mají barvu a kolem panenky má téměř černou duhovku. Fascinují mě. 

"Jdeme už?" pošeptá a líbne mě na čelo. Pouze kývnu a vydávám se směr kuchyň. 

Na stole leží talíř a na něm poslední dvě palačinky, asi jsme se zdrželi moc dlouho. "To jste toho nechali." ozve se za mnou a já sebou cuknu. "Nebuď drzej mladej a jez co je." odpoví mu na to Nik a vypadá, že si nic ze včera nepamatuje.

Nevím jestli jásat radostí, nebo se bát, až se znova dotkne chlastu. "Lau, jsi v pohodě?" objeví se přede mnou Tom a chytne mě za ramena. "Jo." tiše šeptnu a jdu si pro poslední palačinku. Vemu si ji suchou a spokojeně si sednu do obýváku na zem. An na mě hodí ze křesla pohled typu 'vím, že s ním něco máš a dostanu to z tebe' a já se nevděky ošiju. 

Zbytek dne strávím více méně sama, protože Dan musel domů a ostatní jsou ve studiu. Nechtělo se mi s nima. Stejně bych tam byla jen na víc. 

PS: Dana vzhled si vymýšlím a omlouvám se pokud někdo ví jak vypadá a není to takhle a upřímně psaní tohohle mě začíná hodně bavit, na to, že to měl být jen vedlejší příběh co vyjde jen někdy