SAVE ME

- 11. kapitola -

"Lau, nechceš za námi přijít?" ozývá se z mobilu hlas mého bratrance. "Nechci Tome, ale děkuju." odpovídám a než stihne něco říct, típnu to. 

Už zase mě nahání.

Už uběhly asi dva týdny, od mého prvního a taky posledního setkání s Danem. 

Chybí mi? Jo. 

Chci ho znovu vidět? Jo. 

Kde je problém? Nemám odvahu se zeptat Nika, jestli by Dan nemohl sem, nebo jestli by mi neřekl, kde bydlí.

Za pár dní mám narozeniny. "Strašně se těším." zase o rok starší, o rok blíž ke smrti. A hádejte, kdo má narozeniny den po mě?

Ano, správně Dan.

Ať přemýšlím nad čím koliv, moje myšlenky stejně skončí u něj.

Od doby co se tady objevil, a já se cítila aspoň trochu komfortně, slyším ten hlas častěji. Nedává mi spát. Navádí mě, ať se zabiju, že tady stejně nikoho nemám.

Což je pravda.

Nejím.

Nemám hlad.

Nespím.

Nemůžu, protože furt slyším toho muže - ano je to muž. Nedává mi pokoj. Ukazuje mi, jak jsem bezcenná.

Nenávidím se.

Práci nemůžu sehnat.

Bytem se ozve zvonek, což mě vyruší z mých čím dál tím víc chmurných myšlenek. Šourám se ke dveřím a pomalu otevírám. "Tak a pojď máme pro tebe překvapení." vybafne na mě Kuba, jen co dveře otevřu úplně. "Co... co ne, proč? Jaký? Cože?" koukám na něj nechápavě a těkám očima. "Nekoukej, oblíkni se a jdem." žene mě do bytu a míří rovnou do "mého pokoje". "Na vem si tohle. Nakupovali ti holky, že?" podává mi maxi šaty na silných ramínkách, jak správně tipnul, co mi koupili holky. "A proč?" zeptám se, ale neprotestuju a jdu si je oblíct. 

Většinu těla mi zakrývají, takže se cítím i celkem v pohodě. 

"Nebuď zvědavá, budeš brzo stará." odpoví mi a na tváři se mu usadí potutelný úsměv. Tady mi něco smrdí. 

Vycházíme z budovy a sedáme do auta. Tam panuje ticho a jediný jeho narušitel je rádio. 

Zastavujeme před budovou studia. 

"Kubo, mě se tam nechce. Vždyť vám tam budu na nic." skuhrám ve výtahu a v skoro totožný okamžik se otevírají dveře. 

"Opravdu se ti sem nechce?" pronese mi za zády tolik známý a chybějící hlas. "Dane?" otáčím se a nevěřícně zírám na jeho postavu. "Jsem to já." usměje se na mě a ležérně se opírá o stěnu.

Rozhlídnu se, jestli nás někdo nesleduje, následně se k němu vydávám lehce váhavým krokem a svoje titěrný ruce omotávám kolem jeho mohutného pasu a hlavu si pokládám na jeho vypracované břicho. 

"Chyběla jsi mi." šeptá mi do vlasů a následně tam i vtiskne nevinnou, malou pusu. "Ty mě taky." šeptám mu hodně potichu do břicha. 

"Půjdeš se mnou?" zeptá se mě po nějaké té chvíli co se vzájemně objímáme. "A... asi." odpovídám a nejistě se na něj podívám. 

"A důvěřuješ mi?" ptá se dál.

Přemýšlím nad tou otázkou. Skutečně důvěřuju člověku, kterého skoro neznám...? 

"Ano, důvěřuju ti." 

"Tak pojď a neboj se." přesune nás oba do výtahu a jede dolů. Tiše stojíme vedle sebe a v zrcadle si koukáme do očí. 

Dole před budovou mě Dan táhne k silniční motorce. Vypadá draze a moc pěkně. "Ta je tvoje?" se zájmem si ji obhlížím a prohlížím. "Jop." podává mi černou, matnou helmu a sedá si na ni. "Nasedat." poví jen a nasadí si na oči štít. 

Neprotestuju, nasazuju si helmu a pevně se ho chytnu. Jeden z mých mnoha nesplnitelných snů byl, je a bude jízda na motorce. "Drž se pevně." křikne na mě jen přes zvuk motoru a rozjede se plnou rychlostí. 

Lehce zapištím, ale na tváři se mi usazuje pravý, nefalšovaný úsměv plný radosti.

- autor POV - 

Jedou. 

Jedou dva mladí lidé na motorce a oba na tvářích mají pravé úsměvy. 

Úsměv dívky skrývá pocit štěstí a naplnění.

Chlapec nese na tváři úsměv, který vytvořila radost oné dívky za ním. Nejprve se ji bál vzít na motorku, myslel si, že ona dívka bude jako ostatní. Že po něm bude chtít aby zpomalil a bude ho škrtit rukama v pase. 

Teď se cítí pošetile..., jak si mohl myslet, že by ona  byla jako ostatní. 

Ona je jedinečná..., unikátní..., ojedinělá..., dokonalá...

Zastavují na menší mýtince kousek za Pardubicemi a mladík si užívá pohled na ni, když si protřepává své ryšavé vlasy a upřímně se na celé kolo směje. 

- Lau POV -

"Děkuju." rozběhnu se proti Danovi, skáču mu kolem krku a nohy omotávám kolem jeho pasu. "To nic nebylo, zasloužíš si toho mnohem víc." zasměje se a hladí mě ve vlasech. Spojím si ruce za jeho krkem a věnuju mu pusu na jeden dolíček, co se mu vytvořil díky úsměvu.

Už tady sedíme nějakou dobu a na obloze se začínají objevovat hvězdy. Dan leží na zádech a víská mě ve vlasech. Já mám hlavu položenou na jeho hrudi a pozoruju hvězdy. 

Někdy si říkám, že bych chtěla být hvězda. 

Mít jen jednu starost..., každý večer začít osvicovat oblohu. Zářit a nemít starosti. 

"Pojď vezmu tě ještě někam." zvedne nás oba Dan a jde směrem zpět. Začnu se lehce klepat a v důsledku toho na ramenou ucítím tíhu jeho koženky. "Bude ti zima." přitáhnu si ji víc k tělu. "To je teď jedno, nasedej." podává mi helmu a sám si tu svou zapíná.

Jedeme ulicemi, míjíme lampy a já si připadám jako ve snu. 

Strašně krásným snu.

Zastavujeme před menším domkem, kde Dan uklízí motorku do garáže. Tady asi bydlí tím pádem. "Pojď se mnou." bere mou ruku do své a táhne mě hlavními dveřmi někam do patra. "Počkej mám ještě boty." směju se za ním. "To teď neřeš." zatáhne mě do jednoho pokoje. 

Na stěnách jsou plakáty a u jedný stěny velká... ne ohromná postel. Další stěnu zabírá vestavěná skříň se zrcadlem a pak můj pohled padne na balkón. Dveře na něj jsou otevřený, je to tam vystlaný polštářema, zábradlí je omotaný světýlkama, co žlutě svítí a na menším stolku se nacházejí dva hrnky s teplou čokoládou. 

Nevím, kdy to stihnul, ale je to nádhera. 

Pomalu vejdu, posadím se a pozoruju znova hvězdy. 

Po chvíli se vrací Dan a balí mě do deky co nese jeho vůni. Zhluboka se jí nadechnu. "Na." podává mi hrnek s čokoládou a sedá si vedle mě. 

- autor POV - 

A tak sedí vedle sebe. 

Dvě spokojené duše. 

Obě něco poznamenalo a ten druhý to neví. 

Jednou si to určitě všechno povypráví, ale pro zatím si hodlají užívat společnosti toho druhýho. 

Není třeba si tak hezký moment kalit špatnými vzpomínkami. 

Em, no asi to je dost romantiky I KNOW, ale jakoby asi v tom částečně popisuju, něco co mi je blízké...