SAVE ME

- 12. kapitola -

- Lau POV -

Nevím jak dlouho tam sedíme, ale hlava mi pozvolna klesá na jeho rameno a víčka se samovolně zavírají.

Je to první den, kdy jsem vůbec neslyšela toho člověka. Což mi dojde těsně před pádem do krásné temnoty.

Probudí mě silná vůně linoucí se vzduchem. Příjemná vůně. Pomalu otevírám jedno oko a uvidím POLONAHÝHO Dana s tácem v ruce. "Dobré ráno." promluví na mě a sladce se usměje. "Dobré." šeptnu a uprostřed mi přeskočí hlas. "Prosím." položí "na mě" tác s vaflema. "Děkuju." usměju se na něj a po dlouhý době to je úsměv upřímný. 

Ani mě nemusel dlouho přemlouvat - jako Tomáš, nebo kdokoliv kdo je doma - a měla jsem to v sobě. "Umíš dobře vařit." podívám se mu z pod řas do očí. "To je mlžný, máma je většinu času v práci, a někdo tady vařit musí." zasměje se, přejde ke skříni a KONEČNĚ si oblíkne triko. "Chceš půjčit něco na sebe?" otáčí se na mě. "Ne, to je dobrý, půjdu v tomhle." nesměle se usměju.

Cítím se v rozpacích,... a taky cítím jak mi rudnou tváře.

"Proč se furt červenáš?" směje se mi. On se mi směje?! "To bys nepochopil." odseknu. "Když myslíš." mykne rameny a jde směrem ke mně. "Ne, co jdeš dělat." ptám se zděšeně, když je skoro u mě. "Nic, vůbec nic." ďábelsky se usměje a já začínám mít vážný strach. 

Bere mě pod zadkem a zvedá na sebe. Reflexně se ho chytnu za krkem a nohy obmotávám kolem jeho trupu. "Pusť mě!" vyjeknu. "Ne." usměje se a jde se mnou na balkón. "Jestli mě chceš zchodit dolů, napiš si závěť. Tomáš tě zabije." lehce vykřiknu. "Ty jsi vtipná. To bych ti neudělal." směje se mi. "Podívej." pokládá mě na nohy. Kouknu se a nemůžu uvěřit.

 Před námi je ohromný sad. Na každým stromě se lesknou krásný červený jablka a na konci aleje je ohromný dub s houpačkou. "Lepší jak jaká koliv skála s výhledem na město." šeptnu. "Viď?" dává mi svoji ruku na záda a jemně mě tam hladí. "Můžu se jít houpat?" uculím se jak malý dítě. "Samozřejmě." začne se smát. 

"Víš, že jsi dokonalá?" ptá se mě, zatím co ležíme na trávě hlavama u sebe. "Co to meleš?" směju se mu. "Myslím to vážně. Koukni na sebe. Jsi dobrý člověk, jen ses narodila do špatný rodiny." lehá si na bok a pozoruje mě. "Jsi vtipnej. Nic o mně nevíš. Neznáš mě a stejně si troufneš říct jaká jsem." otočím na něj hlavu. "Někdo by ti měl zvětšit sebevědomí." pronese "jen tak mimochodem" a lehá si zpátky na záda. "Není třeba. Sebevědomí mám takový, aby mohly být lidi, který ho maj hodně. Nějaká rovnováha být musí." odpovídám a bradou se opírám o jeho břicho. "Není to fér." podotýká a začíná mě hladit ve vlasech. 

Máme zajímaví "vztah". Nejsme spolu, ale chováme se tak. 

Ty drobný gesta. 

Asi mi přirostl k srdci.

Je tohle zamilovanost?

Že na něj musím myslet furt, nejde ho z hlavy dostat, všechny myšlenky končí u něj, líbí se mi jeho duše i vnější vzhled.

Je tohle láska?

Ano, já vám krátký :( ale to co se bude dít v dalších kapitolách už by se nehodilo k tomuhle, takže to tady utneme :)