Assassin 2: Jakobínský Teror

Quarte

„Ano, se divím, že jsi mě nepoznala," pohleděl na ni udiveně Julio.
Nechápala, co se děje. Ještě před pár týdny ležel na lůžku, s tím, že pravděpodobně umře. Teď tu před ní seděl na jakémsi balvanu.
„Jak to, že jste přežil? A co vůbec děláte tady?" zeptala se, furt udiveně.
Julio se hluboce zasmál. „Sám nevím, jak jsem to přežil. Napřed jsem vypadl z okna u mě knihkupectví. Pak už jen to, jak jsem se probudil v Louvru. Strašně mě bolela hlava, taky jsem ji měl obvázanou hadry. Pak ke mně přišel nějaký vysoký chlap, byl oblečen jako právník. Chtěl se mě na něco zeptat, jenže já byl rychlejší. Zeptal jsem se, kde to jsem. On mi odpověděl, že v revoluční Francii. Následně mi pověděl, že Ludvík bude popraven, že on je novým nástupcem. Pak se mě vyptával, jaký jsem měl vztah s králem a podobně. Zmínil se i o tobě a Claudovi. Potom..." nedořekl, jelikož mu Annie skočila do řeči. „Co říkal?" Julio se na ni zamračil, neměl rád, když mu někdo skákal do řeči. „O tobě? Prý jsi nevděčná svině. A o Claudovi jako chudákovy, který se na ni upnul." Annie otočila oči v sloup.
„Ty ho znáš?" zeptal se stejně udiveně, jako před chvíli dívka po jeho pravici.
„Ano, pár krát mi zachránil kejhák, ale taky teoreticky zabil Clauda," opět se jí do hlavy dostali na něj myšlenky doprovázející utrpení a beznaděj. Julio na ni opět vytřeštil oči. „Jak?"
Annie se to vše opět objevilo vše před očima. „Vše fungovalo podle plánu. Kdyby Claude stiskl spoušť, pravděpodobně by ho jedním výstřelem zabil, jenže pak tam vpadl on společně s těmi svými kumpány. Ludvík vytáhl bouchačku. Claude se lekl a vystřelil, ale nezabil ho. Ludvík mu to vrátil a zabil ho," pak složila obličej do dlaní. Julio ji chápal, proto ji nechal. Po nějaké době ho vyzvala, ať pokračuje dál. Julio si nebyl chvilku jist, pak ale začal vysvětlovat. „Potom z nějakého neznámého důvodu usoudil, že jsem příznivce krále. Nechal mě odvést strážemi do Bastily. Ještě říkal v tom smyslu, prý všichni odpůrci revoluce musí být popraveni. Když jsem si myslel, že se můj život pomalu blíží do konce, opřel jsem se o zeď. Jedna z těch cihel byla povolená. Odhrabal jsem to, pak jsem zahladil stopy. Ty cihly jsem vrátil zpět na původní místo. Byly tam dvě pochodně, tak jsem si jednu vzal, pak jsem skočil dolů, jelikož mi nic jiného nezbývalo, za zády jsem slyšel nějaké zvuky. Myslel jasem si, že jdou po mě. Tak a teď jsem tady," domluvil, v puse mu totálně vyschlo.
„Co se stalo tím pádem s Templáři, ti byli vždycky na královský straně," vyptávala se dál, potřebovala vědět všechno, tedy pokud by se Robespierra chtěla pokusit zabít a tím pomstít Clauda.
„To nevím, ale jestli se k nim chová stejně, jak se zachoval ke mně, tak už jsou dávno mrtví nebo utekli. Myslím, že jich zůstane fakt málo na jeho straně," vysvětlil, potom se porozhlédl po obřím komplexu, ve které se nacházeli. „Měli bychom se odtud nějak dostat, jinak tu skončíme, jako ta kostra nahoře."
Annie se taktéž porozhlédla, hlavně se zaměřila na tu část, kde ze shora proudí světlo. Všimla si malých stupínků. „Co takhle vylézt tamhle nahoru," navrhla a ukázala na otvor na stropě jeskyně.
„Myslíš, že bys to zvládla? Je to celkem dost vysoko," zeptal se ji Julio, celkem se jí ten nápad zamlouval. Nevěděl ale, jestli to dokáže.
Annie přistoupila ke stěně, aby si prohlédla povrch, pak vzhlédla nahoru. Vysel tam kbelík, asi byli uvnitř nějaké studni. To ji zarazilo. Kde v Paříži je studna?
Povrch byl vyhovující, dokázalo se po něm šplhat, ale nevěděla, jestli by to i Julio dokázal. Dostala nápad. „Dokážete lézt po laně? Julio po se díval zmateně. Pokračovala. „Tohle je nějaká studna. Že bych vylezla a shodila vám ten kýbl. Vy by jste ho pak odmontoval a vylezl." Julio přikývl.

Annie se přecenila, vylézt nahoru nebyla žádná hračka. Ze zdola byl povrch lehký, ale posléze se tam objevil jíl, což nebyl vhodný materiál pro lezení, jelikož byl měkký. Na druhou stranu se našli místa, kde se dalo na chvíli odpočinout, těch bylo ale hodně málo. Naštěstí se jí povedlo dostat se z propasti.

Všude byla planina, až na jednu část. Tam se nacházely hradby, které měli Paříž chránit před nájezdníky. Také po dlouhé době slyšela zpěv pěnkav, které radostně seděli na stromech v okolí.

„Héj, a co bude se mnou!" zakřičel Julio, jenž netrpělivě čekal na dně vyschlé studny. To Annie odtrhlo. Málem na něj zapomněla. Proto mu kbelík shodila dolů.