Assassin 2: Jakobínský Teror

Neuf

Cítila se furt dezorientovaně, ale byla si jistá, že je to on. Byl celý špinavý, měl černé, celkem dlouhé vlasy. Pomalu mu rašilo strniště na bradě. Byl ve své kápi; jen byla otrhaná, téměř nepoužitelná k maskování. Bouchačku z toho dne neměl, pravděpodobně mu ji Robespierre vzal. Nohy mu bezvládně leželi na zemi bez žádného citu, takže usoudila, že nemohl chodit.

„Claude, ty žiješ?" zeptala se nevěřícně. Nechtělo se jí tomu věřit.

„Taky se mi tomu nechce věřit," pousmál se na ni. Potom ho objala; po nějaké době ho ale pustila, jelikož si všimla že ho drží moc silně, tudíž mohl jen těžko dýchat.

„Jak-jak jsi přežil?" vyptávala se dál s radostí v obličeji.

„Já ani nevím," zamyslel se. „Cítil jsem najednou prudkou bolest v boku. Potom jsem asi upadl do bezvědomí. Pak jsem se tady probudil." vysvětlil. „Navíc ten, kdo nás zachránil v těch kobkách sem furt chodil. Teď nevím, jak se jmenoval..."

„Maxmilián Robespierre," doplnila ho. Claude přikývl. „Chtěl abych mu pomohl vyhnat odpůrce z Francie. Řekl jsme mu, že nemůžu chodit, že jsem mu k ničemu. Poslední, co mi pověděl bylo, že najde způsob, jak bych mohl chodit. Ještě se nevrátil," vysvětlil vše, co si pamatoval.
Annie si povzdychla: „To je hajzl." Claude nechápavě zíral. „Ten parchant mi řekl, že jsi byl na místě mrtvej. Potom mě zavřel, dal na mě odměnu a teď mě hledá celé město," vysvětlila. Při tom nevěřícně kroutila hlavou. „A ještě má tu drzost tě naverbovat," dodala znechuceně. Potom se porozhlédla po místnosti. Byla malá, zdi byly kamenné. Podlaha byla z téhož materiálu, jen byla podestlaná slámou, jež páchla po moči. Jednu zeď tvořily mříže, které pomalu, ale jistě korodovaly. Toho by se dalo využít, pomyslela si. Následně vstala a přistoupila k železu.

„Počkej, co chceš dělat?" zeptal se tázavě.

„Musíme odsud co nejrychleji vypadnout," odpověděla, aniž by se na něj podívala.
Vzhledem k tomu, že byly v zanedbatelném stavu se pokusila je vytrhnout. Její plán byl naivní, přesto doufala, že by to mohlo vyjít. Nevyšlo. „Sakra, zaklela. Ona se ale nevzdala, dále se rozhlížela doufaje, že jí něco napadne. Jenže mozek se jí vzpíral, takže k žádnému verdiktu nedošla. Nezbývalo jim nic jiného než čekat.

Čas jako by se zpomalil. Oběma to připadalo jako věčnost. Měli si toho spoustu co říct, jenže jim moc do povídání nebylo. Jediný, na co se zmohli bylo přemýšlet nad plánem útěku. Annie chodila po cele sem a tam, za to, co Claude seděl v rohu. Cítila v sobě štěstí, jelikož byl naživu, což doposud považovala za nemožné, ale zároveň v sobě měla hněv a vztek, k tomu hovadu, co je tu zavřel. Když v tom najednou zpozorněli, jelikož uslyšeli divný zvuk za doprovodu kroků.
„Sakra," zaklel hlas, jež se blížil ze schodů. To byla také jediná cesta ven. Odtamtud se řinul jakýsi vozík, který to vší silou napálil do protější zdi. Potom do místnosti vešel muž. Popadl vozík a zamířil si to k cele.
„Claude, už vím, jak budeš moc chodit," vysvětlil radostně s úsměvem ve tváři Maxmilián. Následně se podíval jeho směrem. Rázem se zarazil, a radost ve tváři vystřídal pochybný výraz.
„Annie, ty už jseš vzhůru?" zeptal se zaraženě. Odpovědi se mu ale nedostalo. Chvíli tam na sebe civěli jako do solného sloupu. Pak konečně došel k mřížím.
„Asi jste si stačili říct všechno, co? zeptal se s kamenným výrazem. Rázem mohli jít jeho pány do háje. Zdálo se ale, že ho ignorují.
„Claude, půjdeš tedy se mnou? Nahoře čeká nějaký čínský lékař, který prý tvrdí, že by tě dokázal vyléčit," vysvětlil mu s obavami. Nechtěl, aby to tak vyznělo, ale nedokázal si pomoc. Jestli mu Annie všechno vyžvanila, jeho plán by nevyšel. Claude se zamyslel, pak přikývl. Annie se na něj smutně podívala, pak znechuceně odvrátila zrak. Robespierre byl radostí bez sebe, ale nedával to na sobě znát. Otevřel dvířka, pak vlezl dovnitř, pomohl chlapce zvednout a posadil ho na vozíček. Claude se ještě jednou zadíval Annie do jejích krásných modrých očí. Z nich se valila slza. Cítil se provinile, pak na ni ale mrkl, čehož si ale nevšimla. Než stačila dívka cokoliv udělal, byly oba pryč. Cítila se zrazena. Zrazena od toho, koho milovala.

Seděla tam o samotě, se zmáčeným oblečením od slz a přemýšlela nad tím proč to udělal. Kručelo jí v břiše, navíc měla sucho v krku. Navíc měla neudržitelnou chuť na whiskey. Věděla, že tu dlouho nevydrží. Tedy aspoň naživu. Ale pak uslyšela výkřik.