Assassin 2: Jakobínský Teror

Six

Dav se dal do jásotu. Konečně je celá královská rodina mrtvá. To si ale občané jen mysleli. Jen málokdo věděl, že měli ještě čtyři děti, přesto oslavovali stejně, jako jejich druhové.
Jediné Annie to nepřišlo dobré, už jen z toho důvodu, že s ní mluvila v Bastile. Kdyby nebyla Ludvíkova žena, nekladla by k ní žádné znechucení. Teď si možná začala uvědomovat, že byla chyba zabít Ludvíka XVI. Cítila v sobě smutek, dávala to celkem na sobě vidět. To neměla, nechala na sebe poutat pozornost. První si toho všiml jeden, asi ve stejném věku, muž.
„Co se děje? Vždyť jsme vyhráli, "řekl nadšeně, přitom ji zaujatě pozoroval. Nevypadala, že by se měla radovat, ba dokonce odpovědět kladně.
„Je mi z vás všech zle," potom se otočila a vydala se k odchodu z náměstí.
Její zlost ke všem jí vůbec nepomohl, ale naopak. Z náměstí vedli dvě cesty, každá na jedné straně, přesně na proti sobě. Každý z těchto východu hlídali dva strážníci. Když okolo nich procházela, byla zlostí bez sebe. Toho si ale všimli.
„Co je holka? Neměla bys oslavovat? Právě jsme se zbavili celého královského rodu."
Annie se k nim otočila. „Tak zaprvé, ne nezbavili. Za druhé, může mi to být úplně u prdele, jelikož nepodporuju to, co děláte."
To se ukázalo jako chyba, veliká. Strážníci na ni okamžitě vytasili pistole. „Na nařízení Maxmiliána Robespierra vás zatýkáme z narušování revoluce."
Pak se ale jeden z nich zarazil. „Počkat, ty jsi ta holka, co zabila mého kámoše. Tehdy, jak jsi zabila toho novináře," potom ustoupil. Nechtěl skončit jako on. Minule byla nalitá, proto čekal něco horšího, než je kudla do břicha.
„Přesně tak. Takže bych vám doporučil mi uhnout z cesty," doporučila, ale opět se dopustila nehorázné chyby.
„POSILY!" zakřičel ten druhý. Celé publikum se k nim otočilo, včetně Maxmiliána. Ten se zděsil, když ji uviděl.
„Okamžitě ji zastavte! Nesmí vám prchnout!" křičel přes celé náměstí. K její smůle se po ní rozeběhlo celé náměstí. Každý chtěl tu tučnou odměnu, která jim byla za dopadení udělena.
Proto neváhala a dala se na útek.

Běžela zběsile ulicemi Paříže, ve snaze setřást dav, který ji právě honil. Snažila se kličkovat, blafovat, dokonce vylezla na střechu jednoho z obytných domů. Nic jí ale nevyšlo. Kam se hnula, oni ji byli v patách. I po střeše dokázali běžet. Chvíli si myslela, že jako Assassin stojí za starou bačkoru, když dokáží protivníci to, co ona. Pak si ale uvědomila, že dlouho necvičila, tak týden, možná více. Částečnou chybu kladla i sobě za to, že nezachránila toho posledního, kdo pro ni něco znamenal. Mohli by bojovat bok po boku, jenže kvůli její hlouposti se tak nestalo. Teď nebyl ale čas na sebelítost nebo hraní si na chudinku. Musela těm ovcím utéct, jinak by ji nejspíše udupali k smrti, než chytili.
Právě skočila z jedné menší střechy. Nic jí to neudělalo. Možná se trochu zapotácela, ale přesto běžela dál. Už jí pomalu, ale jistě docházely síly, jelikož začala nenápadně zpomalovat. Začala proto kličkovat mezi ulicemi. Právě se nacházela v Slamu. Ve čtvercové, pravidelné oblasti Paříže, která se nacházela na kraji velkoměsta. Tehdy začala hra na schovávanou. Občané se rozdělili a dali se do pátrání. Bylo to beznadějné. Nakonec ji obklíčili. Než si ji ale všimli, něco ji zatáhlo zezadu za límec. Zděsila se. Pak se otočila, aby se aspoň podívala na svého únosce. Když se ale podívala tváří tvář člověku, byla překvapená. Byl to ten kluk z náměstí. Ten, co se ji ptal, proč neoslavuje. Nevypadal ale, že by za ní chtěl výkupné.
„Pšt, buď zticha, možná se nám povede utéct," zašeptal, pak ji vybídl, ať ho následuje. Chvíli otálela, jestli to není léčka. Potom se podívala za sebe a uvědomila si, že ho bude lepší následovat než se nechat umlátit davem lidí.