Assassin 2: Jakobínský Teror

Sept

„Neboj, není to daleko," ujišťoval ji, když se na ni podíval.
„Tady nejde o to, že je to daleko. Tady jde o to, proč mi zachraňuješ kejhák," řekla potichu. Nechtěla, aby ji, případně jeho, nechytli a na místě nepopravili.
„Vše ti vysvětlím, až dorazíme na místo. A teď mi pomoz vylézt nahoru," ukázal na střechu jednoho z domů. Radši se neptala, ale konala. Opřela se o zničenou zeď, co taky mohla čekat od chudinské čtvrti. Annie mu nastavila dlaně a muž se od nich odrazil. Chytil se římsy a vytáhl se na střechu. Potom shodil žebřík, který tam pravděpodobně ležel.
„Vylez po něm. A rychle, mám pocit, že se blížej," vyzval ji.
„Nejsem blbá," odvětila mu toxicky. Jeho to zarazilo, přesto si z toho nic nedělal.
Když se dostala na vrchol, rozhlédla se po celé čtvrti, jestli neuvidí její pronásledovatelé, kteří toužili po krveprolití. Postavil se vedle ní. „Tam je náš cíl," ukázal prstem na jednu z vedlejších budov.
„Tak není na co čekat," řekla mu a seskočila z budovy, akorát na druhé straně. Za nimi se ozýval jen pobouřený dav, kvůli tomu, že nenašli to, co chtěli.

„Dámy první," otevřel ji zchátralé dveře, vedoucí do budovy.
Zle se na něj podívala. „Nech gentlemanství stranou, jo?"
„Jak si přeješ," řekl trochu zklamaně.
Annie vešla do místnosti, která prakticky tvořila celé obydlí. V koutě byla polorozpadlá postel. Na proti byla stará linka, která asi tvořila kuchyň. Mezi byla dřevěná skříň. Ta na tom byla nejlépe. V druhém koutě byl vchod do další malinkaté místnosti. Ta sloužila jako záchod a koupelna. Uprostřed byly dvě křesla, mezi nimi byl malinkatý stolek. Trochu jí připomínal stoly, které měli v katedrále na to, aby podepíraly svíčky. Celkem ji to tu odpuzovalo.
„Pojď, posaď se," vyzval ji. Nic jí nezbývalo. Nohy ji bolely, jako by právě uběhla maraton a skončila první. Proto se se vším znechucením posadila na křeslo uprostřed místnosti.
„Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se jí.
Chvíli se rozmýšlela, jestli mu řekne skutečné jméno, jestli si nějaké nevymyslí, ale usoudila, že radši ne. „Annie."
„Těší mě Annie, já jsem Matis, těší mě," a podal ji ruku na důkaz seznámení. Podala si s ním ruku, ale nechtělo se ji. Bohužel slušnost je slušnost.
„Můžeš mi vysvětlit, proč tě začali honit, jako kance na divokém honu?" zeptal se ji. Chtěl vědět pravdu a vůbec s kým má tu čest.
Annie nevěděla, jak reagovat. Furt si nebyla jista, jestli mu může věřit. Ale i kdyby měla dnes zemřít, nic by to neměnilo na situaci. Možná by ji to mohlo zachránit se. Emoce dělají velké věci, to znala z vlastních zkušeností. Proto začala do vypravování. „Vše to začalo ještě před tím, než začala celé revoluce. Žila jsem v normální rodině. Potom se k trůnu dostal Ludvík XVI a v zemi začala chudoba. Za to on si jedl klidně k obědu žáby. Moji mámu postihla záhadná nemoc. Nikdo nevěděl, co to bylo za svinstvo. Místní lékař tvrdil, že potřebuje odbornou pomoc. Když se otec ptal, jestli by se nikdo nepodíval na jeho ženu, byla na tom hodně blbě. Jenže každý z nich řekl, ať zaplatí, jelikož král zvýšil daně, takže je na tom blbě. Nikdo nám nepomohl, a tak moje maminka zemřela," z očí jí šli pomalu slzy, přesto pokračovala. "Přísahaly jsme pomstu veličenstvu, proto jsme založili odboj s názvem Assassini, vlastně jsme toto jméno převzali od řádu z minulosti, ještě za krále Filipa Sličného. Začali jsme podnikat akce, tak vlastně vznikla revoluce, jelikož toho měl lid plné zuby. Když se blížila ke konci, nějaký templář zabil našeho nejlepšího člena. Tak jsme unesli jeho syna a zeptali jsme se ho, jestli se k nám nepřidá, jmenoval se Claude. Napřed nesouhlasil, byl proti tomu, aby zabíjel nevinné lidi. Pak se ale dozvěděl, že jeden z templářů, který hlídal Ludvíka zabil jeho otce. Rozhodl se veličenstvu pomstít. Takže se k nám přidal.
Vše fungovalo, jenomže jednoho z našeho odboje chytili a chystali se ho popravit. Takže jsme se ho pochopitelně snažili zachránit. Tehdy se vše posralo. Kromě mě a Clauda všechny zabili, i mého otce. Nás unesli do Louvaru. Dostali jsme se od tamtud za pomocí Robespierra, který měl stejný úkol, a to zabít krále. Byly jsme napřed, a když došlo k tváří tvář s veličenstvem, Claude mi řekl, ať zůstanu schovaná za schody. Claude na něj mířil bouchačkou, kterou někomu ukradl. Potom tam ale vběhl Maxmilián a Ludvík vytáhl taktéž pistoli. Nakonec Ludvík zabil Clauda. Do teď z toho obviňuju toho zmrda, co si říká spasitel," řekla ve zkratce celý svůj příběh a motivaci. Potom složila hlavu do dlaní.
Matis se na ni smutně podíval. Bylo mu líto, co se vše stalo. „To je tedy síla," odpověděl jí na příběh. Annie se na něj podívala se slzy v očích. Ty také stékaly po tváři a dopadali na staré křeslo. „Proč jsi mě vůbec zachraňoval?"
Matis povzdychl, zřejmě měl také zdrcující příběh. „Tehdá, na tom náměstí, když byl ten proslov Ludvíka, tak jsem tam byl s rodinou. Žili jsem jako normální rodina, v normálním domě. Když propukla ta bitka, jeden z templářů srazil k zemi moji sestru. A ty mi ji strašně připomínáš, jako bys ji z oka vypadla. Nepřežila to, stejně jako moje máma. Otce jsem tam nenašel. Musel jsem se postavit na vlastní nohy. No...A teď žiju tady. Není to žádný luxus, ale pořád lepší než žít na ulici."

Annie se zamyslela, potom dostala nápad. „Nechtěl bys žít nějaký ten čas v Nother-Damu? Než se vzpamatuješ."