Assassin 2: Jakobínský Teror

Huit

Matis pozvání kupodivu přijal. Anniin plán zatím vycházel. Musela něco dělat, jelikož Robespierre si dělal, co chtěl. Napřed „zabije" Clauda, potom vyvraždí celou královskou rodinu. Bůhví, co udělá příště.

Jemu se obydlí zatím líbilo, až na těch pár zbraní, co měla v místnosti hned vedle ložnice. Jinak to tam bylo útulný a hezky vyzdobený. Nejvíce se mu líbil obraz zakladatele Assassinů. Hlavně tu nebyla zima, na niž byl jakž takž zvyklý. Také jídla tu bylo dostatek. Nestalo se, že by za poslední týden měl hlad tak velký, že by měl křeče v břiše.

Mezitím, co si Matis užíval pobyt, seděla Annie každé odpoledne nad lahví kvalitního rumu, z níž pomalinku upíjela. Zatímco se utápěla v žalu, on každý den pořád někam chodil. Odcházel v dopoledních hodinách a vracel se k večeru, což začalo být Annie podezřelé. Možná na tom měl podíl alkohol, ale když zkusila jeden den abstinovat (nejtěžší den od Claudovy smrti), měla stále stejný pocit. Proto, když se Matis vrátil večer domů, byla ochotná po zhruba třech dnech započít nějakou konverzaci. Než ale Annie začala s výslechem, zastavil ji. „Měla bys dávat pozor," upozornil ji. „Pokud se chystáš vyjít ven," dodal jízlivě. To jako by neslyšela.

„Počkat, co se děje?" zeptala se rychle bez přemýšlení nad předchozí větou.

„Nejen to, že tě hledá celé město, ale taky Robespierre vydal zákon, že kdokoliv řekne něco proti jemu nebo proti revoluci, čeká ho poprava. Kohokoliv, kdo jim bude pomáhat nebo nenahlásí, že někoho takového znají, čeká to samé," vysvětlil a posadil se na židli. Annie ho jen udiveně sledovala.

„To nemůže! To je proti lidským právům," zaprotestovala. Úplně ji to vyvedlo z míry.

„Neboj, nehlasoval jsem pro ten debilní zákon," ujistil ji.

„Hlasoval?" zeptala se udiveně. Nechápala, co tím myslí.

Matis se zarazil, ale pak mu to došlo. „A jo, já ti to ještě neřekl. Jsem ve vládě, jako zastupitel třetího stavu," odpověděl.

Annie nevěřila vlastním uším. Zamyslela se, zkusila na tom najít něco pozitivního. Pak nastalo to, o co se celou dobu snažila.

„Nechtěl by ses přidat k Assassinům?" snažila se ho naverbovat, načež Matis povzdychl.

„Hele, chápu tvoji ztrátu. Sám bych se asi taky takhle zachoval, ale nejsem někdo, kdo by někoho zabíjel. Navíc bezdůvodně," vysvětlil jí. Bohužel, tohle čekala. Potom se rozeběhla k místnosti se všemi zbraněmi.

„Počkej, co to děláš?" zeptal se Matis zmateně, odpovědi se ale nedočkal. Podíval se po sklence rumu; žádnou nenašel, což mu připadalo podivné, ale byl rád, že tu už nic takového není. Z nějakého důvodu ho drtilo ji takhle vidět.

Po nějaké době přišla Annie zpátky. Spíše přiběhla; vypadalo to, že má naspěch. Měla na sobě rudou kápi, v níž byla schovaná bouchačka, a okolo pasu pověšené vrhací nože.

„Nevíš, jak Robespierre tráví večery?" zeptala se narychlo.

Matis se zamyslel. „Nevím, asi v Louvru nebo ve Versailles, ale to je hodně daleko," odpověděl nakonec, přestože si nebyl jist svou odpovědí.

Annie na něj pokývla hlavou a rozeběhla se k hlavním dveřím. Matis ji zastavil. „Co chceš dělat? Vždyť tě hledá celé město. Zabijí tě!" snažil se ji diplomaticky zadržet, ale neúspěšně.

„Je noc, takže mě moc lidí neuvidí. A ti, kteří mě uvidí, budou totálně ožralí z oslav. Navíc to musím udělat, než bude příliš pozdě," řekla a vyběhla po točitých schodech nahoru.

-

Cestu znala téměř nazpaměť. Jediným záchytným bodem bylo Juliovo knihkupectví, a pak už věděla, že má jít jen rovně. Celou tu dobu pobíhala po střechách okolních domů, několikrát se však musela zastavit a odpočinout si, jelikož její životní styl šel hluboce pod bod mrazu. Největší podíl na tom měla lenivost; už dlouho necvičila, jen pila. Alkohol ji taky dost ovlivnil. Jak dobře, tak špatně. Byla agresivnější, což bylo pro krvelačného zabijáka jisté plus. Na druhou stranu se jí snížila výdrž.

Po hodině dorazila do Louvru, velkého zámku s ozdobnými chrliči sloužícího původně jako muzeum. Teď byl využit coby obydlí pro krále, jelikož za revoluce byl Ludvík XVI. donucen se sem přestěhovat; ve Versailles rovněž došlo ke vzpouře několika žen, které ho vyhnaly společně s jeho rodinou.

Chvíli si budovu prohlížela. Věděla, že si tam nemůže nakráčet hlavním vchodem. Než by tam došla, určitě by ji chytili a postihl by ji stejný osud jako královskou rodinu. Potom si všimla přes okno místnosti, ve které se ještě svítilo. Tušila, že by tam mohl být Maxmilián. K jejímu štěstí stál naproti oknu velký dub, na který by mohla vylézt a omrknout situaci.

Její tušení bylo správné. V místnosti seděl muž před velkým stolem a něco sepisoval. Matně viděla, že tam toho bylo hodně. Robespierre byl naštěstí zaneprázdněn, proto si jí nevšiml. Vytáhla pistoli a namířila mu na hlavu. Pak si uvědomila, že je moc daleko, a pravděpodobně by ho to nezabilo. Nezbývalo ji nic jiného, než do okna skočit a utkat se mu tváří v tvář. Neváhala a proskočila skleněným čtvercem.

-

Střepy se rozletěly téměř po celém pokoji. Maxmilián sebou vyděšeně škubl. Když se na ni podíval, lehce se pousmál. Nepřekvapilo ho, že na něj míří zbraní. K jejímu štěstí žádné škrábance od skla neměla.

„Zdravím Annie. Co tě sem dnes přivádí?" nahodil arogantní a až podezřele sladký úsměv.

„Nemůžete pokračovat v tom, co děláte. Nemůžete popravovat lidi jen na základě jejich názoru. Není to spravedlivé," vysvětlovala. Přesto věděla, že je to marné. Maxmilián ji to oplatil úsměvem.

„Tak mi řekni, jak mám podle tebe vést Francii, celkem mě to zajímá. Možná se něčemu přiučím," vyzval ji.

Annie si jeho keců nevšímala. Nedokázala vystřelit, jelikož si právě uvědomila, že by ji stejně lid zabil. Musela rozpoutat další revoluci; jinak to nešlo. Porozhlédla se po místnosti a její pohled se zastavil u dveří.

„Jsou ty dveře zavřené?" zeptala se. Nevěděla, co má dělat. Nemohla jen tak zdrhnout. Už zde zanechala stopy. Lidé by byli krvežíznivější než minule. Pokus o zabití ‚spasitele' by je ještě více naštval.

„Ano," odpověděl a zvedl se.

Annie zbystřila a nepřestávala na něj mířit. Zatáhl za kliku. Měl pravdu, zavřené byly. Potom se posadil zpět do křesla před spoustu papírů. Zpoza dveří se ozval hluk. Někdo zvenčí vložil klíč do klíčové dírky a dveře se otevřely. Stála za nimi služka a nesla stříbrný tác s jídlem; jakmile si všimla dívky, vykřikla, vymrštila tác společně s večeří do vzduchu a rozběhla se zpět. Annie se lekla a po servírce vystřelila. V tu ránu se Maxmilián postavil, vytáhl bouchačku, kterou měl pod stolem a taktéž vystřelil. Trefil ji do ramene, kterým jí začala okamžitě pulzovat nesnesitelná bolest. Přestože to nebylo smrtící zranění, opřela se o stěnu a sesula se k zemi. Robespierre k ní došel.

„Špatný pokus, holka," praštil jí pistolí do obličeje. Rázem se objevila tma.

Hlava jí třeštila, jako by jí někdo majzl obřím zvonem do hlavy. Nad ní stála nějaká postava. Nevěřila vlastním očím.

„Claude?"