Gabriela Bellová a Tom Holland.
Co se bude dít, když se vedle obyčejné septimánky nastěhuje mega hot kluk, kterej se ale ze začátku zdá jako namyšlený blbeček? Budou z nich nepřátelé? Kamarádi? Láska?
Jak mají poznat, co k nim ten druhý cítí, když s...
{U fotky kapitoly je opět písnička. Pokud rádi při čtení něco posloucháte -> this is for you besties🤍}
***
Po chvíli hraní nějakých přiblblých úkolů a pravd jsme se rozhodli jít spát. Teda alespoň ostatní. My s Tomem jsme sice řekli, že jdeme taky, ale ještě jsme zůstali sedět u ohně.
,,Není ti zima?" Zeptal se mě. ,,Umm jen trošku." Pokrčím rameny. ,,Počkej, na." Svlékl si svou mikinu a položil mi ji do klína. ,,Děkuji." Řeknu když se v ní zachumlám. ,,Není zač, už jsi unavená?" Zeptá se. ,,Ani ne, ty?" ,,Taky ne. Tak počkej." Zvedne se a jde k našemu stanu.
Po chvilce přijde zase zpátky v jiné mikině. Čekala jsem, že si sedne za mnou, ale místo toho začal hasit oheň. ,,Myslela jsem, že ještě nejdeme spát?" Zeptám se zmateně. ,,Taky, že ne." Odpoví, když se zvedne od uhašeného ohniště. Vytáhne z klokaní kapsy v jeho mikině baterku a s cvaknutím ji rozsvítí. Přejde ke mně a vezme mou ruku do té jeho. ,,Říkala jsi, že jsi tu ještě nebyla, viď?" ,,Nebyla... proč?" ~To musíš být dneska tak záhadnej Hollande? ,,Chtěl bych ti něco ukázat."
*
Jdeme do mírného kopce po kamenité cestičce mezi stromy. Stoupáme čím dál tím výš a výš. ,,Už tam budem?" Řeknu docela vyčerpaně. ,,Už tu jsme." Odpoví s úsměvem a zhasne baterku. Na to dojdeme na kraj té malé skály, což nám umožní krásný pohled na krajinu.
,,Páni." Vydechnu. ,,Já vím" přejede mi palcem po hřbetu ruky ,,už je to věčnost, co jsem tu byl naposledy." ,,Jak jsi na tohle místo přišel?" ,,Byl jsem tu s rodinou kempovat. Zrovna v tu noc byl úplněk a já klasicky nemohl usnout, tak jsem se rozhodl jít projít. Tak nějak jsem narazil na tohle místo." ,,Páni." Odpovím už po druhé. ,,Je to překrásný." ,,To je." Odpoví, ale v mém periferním vidění zahlédnu, že se při tom dívá na mě.
,,Ugh Tome, nech si těch romantických klišé." ,,Prosím tě, vím, že se ti to líbí." Nad tím jen s úsměvem uhnu pohledem. Cítím, jak mi rudnou tváře. Ugh, jsem jak malá puberťačka, když jí její crush likne fotku. ,,No jo no." Obrátím oči v sloup. On si samozřejmě nemůže odpustit spokojenej úšklebek, který se ale v zápětí změní v ten jeho dokonalý úsměv.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Podívej." Tom se otočí zády a ukáže na oblohu. Cestou sem jsem si těch hvězd ani nevšimla, asi protože jsme šli hustým lesem a taky jsem dávala pozor, kam šlapu. Ale teď? Wow.
Chvíli prostě jen tak ruku v ruce pozorujeme ty krásné hvězdy. Prostě jen on a já. Kdyby se tak dal alespoň na chviličku zastavit čas. Být v tento moment na tomhle místě mnohem dýl. Ale pomalu se začínalo smrákat. Proto jsme se rozhodli vrátit zpět.
,,Tome?" Zastavím ho ještě, než se vydáme po cestě ke stanům. ,,Ano lásko?" Nad tím oslovením mi zašimrá v břiše. ,,Děkuju, že jsi mě sem vzal." Na to se na mě jen usměje a věnuje mi polibek na čelo. ,,Já děkuju, že mi tě osud poslal do cesty."
*
Když jsme přišli zpět, už to vypadalo, že všichni spí. Taky aby ne, když jsem ze stanu vytáhla telefon a podívala se, kolik je hodin, byly 3 ráno. Ani jsme se nepřevlíkali a jen se zachumlali do dek a v objetí se pokoušeli usnout.
To bylo, než jsem uslyšela hrom. Trošku sebou škubnu, čehož si Tom hned všimne: ,,Dobrý, klid, je to jen bouřka." Nemám je moc v lásce, vlatně vůbec. Představa toho, že by mnou měl proběhnout blesk o síle několik set milionů voltů za účelem mě usmažit jak kuřecí křidýlko, mě dost děsí. Déšť mám ráda, přijde mi uklidňující, ale bouřka? Ne, diky.
,,Vždyť nehlásili, že bude pršet, nebo jo?" ,,Počkej, podívám se na Meteoradar." Řekne Tom a vytáhne z pod polštáře svůj telefon. ,,Ta bouřka by nás měla jen tak tak minout, ale stihne nás déšť. Naštěstí s sebou máme ty plachty." ,,Tak rychle, dokud neprší." Řeknu a vydám se ven. ,,Vzbuď kluky, já holkám akorát řeknu, že přes ně něco hodíme, stejně by asi nevěděli, jak to přikrýt." ,,Fajn." Pokývne mi. Přeběhnu rychle ke stanu, kde přespávají mé kámošky. Zaťukám na kovovou tyč a pak pomalu rozepnu dveře. ,,Grls, blíží se k nám déšť a možná i bouřka, hodíme přes vás plachtu, tak se nelekněte oki?" ,,Jo, jen mě nech spát." Zabručí Karol. ,,Tak to kdyžtak řekni holkám." ,,Mhm." Tak ta jim to stejně neřekne, ale nevadí.
Pak jen zapnu jejich stan a přeběhnu k tomu druhému, kde je Evelína s Dorkou. Těm taky řeknu vo co go a poté se vydám zpět k našemu stanu pomoct Tomovi. Mezitím, co házíme ten nepromokavý materiál přes naše dočasné obydlí, tak Ondřej s Nedem pokryjí poslední stan. Jako na zavolanou začne poprchávat. ,,Hele uvidíme jak bude ráno a kdyžtak se domluvíme, jestli tu vůbec zůstávat další noc." Řekne Ondřej, když míří s Nedem k jejich stanu. ,,Fajn." Odpovím jen a společně s Tomem zalezeme do toho našeho. Opět si zalezeme do našich chundelatých peřin a v objetí upadneme do říše snů.
*
Ráno m probudí zvuk narážejících kapek o náš přístřešek. Tom mě objímá kolem pasu, proto se co nejopatrněji pokouším přetočit, abych ho případně nevzbudila. K mému překvapení už na mě ale upírá ty svá hnědá kukadla a na ústech mu sedí spokojený úsměv. ,,Dobré ráno." Popřeje mi jeho raním chraplavým hlasem. ~Omg. My name is Gaby im 18 years old and im pregnant as fuck! ,,Tobě taky." Usměju se a věnuju mu krátkou pusu. Poté opět ulehnu, tentokrát ale jemu na hruď. On mě obejme jednou rukou za zády a řekne: ,,Takhle bych mohl vstávat každý ráno. Teda až na tu tvrdou zem, ta by mě deptala, ale jinak? Jo, zvykl bych si." ,,To já taky." Spokojeně zamumlám. ,,Myslíš, že už jsou ostatní vzhůru?" Zeptá se mě. ,,To netuším-." Nestihnu to ani kloudně doříct, když se venku ozve bouchnutí následované hlasitým "do prdele!". S Tomem si vyměníme zmatené pohledy. ,,Jakej kretén dal přímo před náš stan tenhle kufr?" Hádám, že nadává Ondřej. ,,Kámo vole, neřvi jak ta kráva." Odpoví Denis. Tom se očividně snaží nevybouchnout smíchy a já mám stejný problém. ,,Nedal sis ho tam sám?" ,,Tak to nedal." ,,Kdo by ti ho tam dával." ,,Já nevim." ,,To jsem byla já." Odpoví Evelína. ,,V našem stanu na něj nezbylo místo a vy tam máte tu malou stříšku, tak jsem ho dala pod ni, aby na něj nepršelo."
,,Kdyby sis vzala jen jedno zavazadlo, tak by se ti tam v pohodě vlezl a já si o něj nemusel rozbít hubu." Zavrčí Ondřej.
,,To jsou idioti." Zašeptá Tom. ,,A to je znáš sotva rok." Zašeptám zpátky.
