Thaola, Černá růže

Liščí stopy

Slunce zase zapadlo a zase vyšlo. Už byli na cestě dva dny a přesto, podle hraničářky, ještě neopustili pozemky Carviru. Darvan nechápal, co tím myslela – hlavní město přeci nechali za zády sotva hodinu po odjezdu – ale ona se nesnažila být nijak sdělná a vzhledem ke křehkosti jejich usmíření se snažil příliš nevyzvídat. Pokoušel se pozorovat zdejší krajinu, ale pohled mu vždy sklouzl zpět na dívku v sedle před ním. Zkoušel se o ní dozvědět víc, z toho, jak se pohybuje, co dělá a jak mluví, ale vzhledem k tomu, že se dívka pohybovala jen velmi opatrně a slov příliš neutrousila, se mu to nedařilo. Avšak přeci jen něco – tím, jak na ni mohl hledět pouze zezadu, si povšiml způsobu, jakým si svazovala své havraní vlasy.

Vždy si nejdříve shrnula vlasy z čela, sebrala dva prameny, po každé straně hlavy jeden a stáhla je dozadu, kde je upnula tenkým koženým řemínkem. Uvědomil si, že právě tím ho prvně ohromila, tou silou a nespoutaností, která z ní čišila. Nebylo obvyklé, aby ženy nosily své vlasy rozpuštěné. Dívky na vesnicích většinou nosili jednoduché cůpky ovázané pestrobarevnými mašlemi, aby jim vlasy nepřekážely při práci na poli, a ženy, které vídával téměř denně, hraběnky, baronky a jiné šlechtičny, ty vždy dávaly na odiv složité a velkolepé účesy, jejichž příprava musela zabrat hodiny a jistě u ní musela přisluhovat spousta služebných. Avšak vlasy rozpuštěné... Ty nosily jen druidky a čarodějky a také... tedy, proč si to nepřiznat, lehké děvy. Při vší úctě, Thaola nevypadala ani jako jedna ze zmíněných a právě proto to přišlo princi tak podivné. Navíc sklesle vypozoroval, že každým střípkem informací, které získal, se mu otevíralo mnohem více otázek než odpovědí na ně.

Málem narazil do jejího koně, když se náhle zastavil. Thaola klečela uprostřed cesty a prohlížela si něco na zemi. Přeměřovala to mezi palcem a ukazováčkem a něco si u toho mumlala. Ani nevěděl proč, ale Darvan z toho začal být nervózní. To odteď budeme zastavovat kvůli každému brouku na cestě? Hraničářka vstala a oprášila si kolena. Očividně se rozhodla, že mu nic neřekne. „Co se stalo?" zeptal se neklidně. Vzhlédla k němu, sluneční svit se třpytil v jejích očích. „Liščí stopa, můj pane," ohlásila a vyčkávala. On však nevěděl, jak s takovou informací naložit. „Liščí?" zopakoval. „Lišky ale nejsou tak nebezpečné." Pohodila hlavou. „Lišky ne," povzdechla si a opět se vyšvihla do sedla. Její kůň se pomalu rozjel. Lišky ne? pomyslel si zaraženě. Co to má znamenat?

Byly to liščí stopy. Thaola si nemohla být jistější. Několik liščích stop, soustředěné v malý nepravidelný kruh. „Byla tu liška," mumlala si pro sebe. „Byla tu liška a pak zmizela." Co to může znamenat? Usilovně přemýšlela, ale nic jí nenapadalo, když vtom... Jeli pomalu, takže si toho dokázala povšimnout včas. Na kraji cesty, téměř v trávě, vězel další otisk. Tentokrát byla ta stopa lidská. Že by... Ale to přece nemusí nic znamenat. Mohli to být lovci nahánějící zbloudilou... poslední svého druhu... Ne, musela s tím přestat. Nemohla si nic nalhávat. Těch pár liščích stop a ta jedna lidská tak blízko sebe, to muselo spolu nějak souviset. A pokud je to pravda... Bohové, prosím, ať se mýlím! Stáhla si kuši ze zad a nasadila do ní jednu šipku. Natáhla ji a zvedla ruce. Přestože jel Poník docela rychle, stále měla šanci se v případě bezprostředního nebezpečí strefit. Takhle ji to přeci Varres a ostatní učili. Rozhlížela se kolem, obezřetně, aby jí nic neuniklo. Neviděla nic, jen rezaté spadlé listí, větve, uschlý keř a pak... Ó, Bohové.

Trhla sebou, až málem spadla ze sedla. Poklepala koni na levý bok, až se zastavil. Kuši položila na sedlovou brašnu a sesedla z koně na zem, kde se málem srazila s princem připraveným k boji. Oba hleděli stejným směrem. „Je to opravdu to," zeptal se vyjeveně Darvan, „co si myslím, že to je?" Thaola jen bezvýrazně kývla a pozdvihla krátký meč, věděla však, že už nebude potřeba. Rozběhla se směrem k zelené látce na zemi.