Thaola, Černá růže

Její Veličenstvo, královna Lilian

Procitla. Rozespale otevřela své oči a protáhla si ztuhlé svaly. Usnula opřená o výklenek okna a do očí jí právě svítil jeden ze zbloudilých paprsků slunce. Nebylo ještě příliš vysoko na obloze, ale i tak měla Thaola dost práce, kterou musela stihnout. Rozlámaně se posadila. Tohle bylo zatraceně nebezpečné, vynadala sama sobě v duchu, zatraceně nebezpečné. Vzpomínáš na to, co říkal Garvis? O zabijácích napadající hraničáře? Někdo tě mohl zabít dřív, než bys otevřela oči. Pomalu vstala a začala se soukat do připraveného oblečení. Na nohy si natáhla hnědé kalhoty, přes hlavu si přetáhla teplou černou kazajku s tajnou kapsou na prsou, kde už teď byla nachystaná malá vrhací dýka. Okolo pasu si omotala široký pás a připevnila na něj dvě dýky a váček se šipkami. Pak se otočila ke krbu, kde na ni čekala vydatná porce studené kaše. Nesnášela vychladlé jídlo, ale rozdělávat oheň už stejně mělo jen pramalou cenu. Vzala do úst první sousto a otřásla se odporem. Neměla ale na výběr a tak do sebe hodila i zbytek misky a raději myslela na sílu, kterou jí ten nešťastný pokrm dal. Byl to recept, který jí naučil Varres, když byla ještě v učňovských letech. Není to dobré, připustil jednou, ale naplní to žaludek, a to je víc, než ti můžou jiná sebelahodnější jídla nabídnout. Když dojedla, omyla misku v malém lavoru a vodu z něj pak vylila do ohniště. Vznesl se z něj obláček popela, ale jinak nic. Začala si na oblečení připevňovat i ostatní zbraně – malý nožík do boty, krátkou ostrou jehlu do rukávu, aby jí byla k dispozici, i kdyby měla svázané ruce, nůž do pochvy na pase. Nakonec popadla dva popruhy, pomocí nichž si připevnila na záda svou kuši. Brala si ji vždy, když musela jet někam daleko. Byla lehčí a rychleji se z ní střílelo, i když nebyla dobrá na příliš velké vzdálenosti. Na ty byl lepší zase luk, ale ten si brala jen na lov a navíc nepředpokládala, že by na své výpravě musela střílet z příliš velké dálky a tak pro ni byla kuše pohodlnější volba. Ještě jednou se ujistila, že jí může stáhnout ze zad jedním rychlým a táhlým pohybem a spokojeně si povzdychla. Popruhy si nesundávala, kuši však nechala na stole – musela ještě udělat spoustu práce a nemělo smysl se zbytečně vyčerpávat tím, že by jí tahala všude s sebou. Vezme si jí, až pojede.

Natáhla si vysoké boty a vyšla ven, do studeného rána. Slunce sice už svítilo, ale to nic neměnilo na tom, že se zima blížila. Žlutá a teď už dost oschlá tráva byla potažena jinovatkou a půda byla zmrzlá. Ale bude trvat ještě pár dní a snad i týdnů, než kraj zasype sníh. S trochou štěstí se to nestane dřív, než se vrátí domů. Lhůta jeden celý měsíc pro ni byla přehnaná. Byla by schopná dostat se do Meliarnu i do dvou týdnů, pokud by se jí zachtělo. Podceňovali ji. Thaola byla velmi hrdá, ale skousla to a zašlapala svou zhrzenou pýchu hluboko pod kůži, až tam, kam na ni nedohlédne. Proč se trápit takovými křivdami? Pokud ji Varres něco naučil, tak to, že z podceňovaného člověka je ta nejlepší zbraň, kterou si mohla představit. Tak ať.

Obešla srub a z přístřešku za ním sebrala sedlo a ohlávku. Taky si vzala menší pytel sena, aby nakrmila své koně v ohradě nedaleko domu. Poplácala Hvězdu po krku. Byla to její oblíbenkyně, ale na dlouhé cesty se nehodila. Thaola došla k podsaditému ponymu. Zvědavě se na ní zahleděl. Bylo to menší zvíře, menší ve srovnání s velkým a vznešeným koněm, ale prošlo speciálním výcvikem, díky kterému bylo schopné varovat svého jezdce před nebezpečím. Navíc, pony dokázal běžet celé hodiny a ještě dlouhý čas poté, co jiní krásní koně padly vyčerpáním. Byl spolehlivý na cesty a dokázal unést hodně nákladu. Nemusela se dlouho rozmýšlet. Když jí ho Dyrk před několika lety prodával, řekl jí, že slyší na jméno Netye, což ve Starém jazyce znamenalo Krásný. Při pohledu na něj Thaola usoudila, že má dost zvláštní smysl pro humor a také, že jí nejspíš nemá příliš v lásce. Nicméně stačil jeden pohled do zvířecích očí a tři slova, a náhle poník zapomněl na veškerá jména, která mu kdy kdo dal. „Budeš prostě Poník," prohlásila Thaola a tak to zkrátka zůstalo. Teď přes něj přehodila ohlávku i sedlo a zajistila je popruhy. Poník stál klidně, neházel hlavou, ani se jí nepokusil vysmeknout. Za odměnu ho poplácala po hřbetě, trochu ustoupila a pak se jediným hladkým pohybem vyšvihla do sedla. Ujistila se, že všechno drží pevně a zase sklouzla dolů. Všechno bylo připraveno.

Pohlédla na malou chaloupku stojící ve stínu jehličnanů. Nebyla příliš velká a zdálky ani ne moc přívětivá, ale byl to její domov, místo, kam se vždycky mohla vrátit. Pohlédla na dřevěné obložení i šikmou střechu, na komín, ze kterého by se obyčejně kouřilo, hleděla na dřevěné dveře, které jako by jí volaly, aby se zase vrátila. Snažila si ji vtisknout do paměti a uchovat, pro případ, že by se jí na dlouhé cestě stýskalo. Až jí příště uvidím, pomyslela si, bude zasypaná sněhem. Srdce jí probodl ledový osten. Nebo ji už neuvidím vůbec. Napřímila se v sedle a otočila ponyho směrem k cestě. Z téhle výpravy se nikdo z nich nemusel vrátit živý a Thaola to moc dobře věděla. Ale nebála se. Hraničáři se nikdy nebojí. Anebo to alespoň nedávají najevo.

>><<

Když ji konečně spatřil, úplně ho svým zjevem ohromila. Černé vlasy měla zčesané z čela a z toho, co mohl princ spatřit, nejspíš spojené vzadu nějakým jednoduchým spletencem, jinak je měla volné a ve větru za ní povlávaly. Ustrojená byla do strohého oděvu, který na ní viděl i toho dne, když přišla na audienci před krále, černou kazajku, hnědé kalhoty a lovecké boty. Plášť, jak se zdálo, měla smotaný za sebou a připevněný k sedlové brašně – ještě nebyla taková zima, aby si ho musela obléct na sebe. Čišela z ní hrdost a odhodlání, hlavu měla vysoko vztyčenou a na tváři měla výraz neústupnosti a odvahy. Celý zjev kazilo jen zvíře, na kterém přijela. Přirozeně však zachovával kamennou tvář, přesně podle dekora, v duchu se však prohýbal smíchy. To, co se k nim blížilo, se nedalo popsat jako kůň – byla to spíš jakási nevalná napodobenina. Bylo to nižší, mohutnější a celé takové... dalo by se říci, že to vypadalo dost nemotorně. Huňatou hřívu mělo sčesanou dozadu, ale i tak vypadala neupraveně. Zkrátka vůbec nebylo podobné velkolepým válečným koním, na kterých byl zvyklý jezdit. Takhle se do Mellierdu dostaneme nejdřív za rok. Špatný tah, hraničářko.

Král nebyl přítomen. Jak se Danvan dozvěděl, měl příliš mnoho jiných povinností, než aby se s ním přišel rozloučit. Nemrzelo ho to – to zkrátka patří k povolání. Byla tu však jeho matka a i služebnictvo, ze kterého si každý mermomocí našel práci venku, jen aby mohl sledovat příjezd záhadné cizinky. Dívka sesedla ze svého „koně," a předstoupila. Hluboce se uklonila. „Vaše Výsosti," promluvila směrem k princi. „Má paní," uklonila se královně. Danvan na poklonu jen přikývl, jak se slušelo a patřilo. První, kdo promluvil, byla Její Veličenstvo královna Lilian. „Vítáme tě, vážená Thaolo. Jsem ráda, že tě konečně poznávám a vidím na vlastní oči." Aniž by pohnul hlavou, rozhlédl se Danvan kolem. Všichni zanechali své práce a jen hleděli na trojici na královském dvoře. Nedivil se jim. Být na jejich místě, dělal by nejspíš totéž.

Thaola byla trochu neklidná a nevěděla, zda by měla něco říct, neříkala tedy nic, jen uctivě sklonila hlavu. Královna se usmála a pokračovala: „Mohla bych si s tebou promluvit mezi čtyřma očima, má drahá?" To byl spíše příkaz pro služebnictvo a pro prince, než pro ni samotnou. Když už v okolí nebyl nikdo, kdo by mohl jejich rozmluvy poslouchat, obrátila se Lilian na Thaolu. „Budu k tobě zcela upřímná: nebyla jsem příliš ráda, když jsem se dozvěděla, že s ním pojede děvče. Teď však vidím, že lepšího průvodce bychom si snad nemohli ani přát. Odpusť mi, prosím, mé pochyby." Thaola opět sklonila hlavu, ale stále nic neříkala. Královna naklonila hlavu na stranu. „Nejsi příliš výmluvná, nemám pravdu?" zeptala se mile. Thaola rozpačitě pokrčila rameny. „Výmluvnost nepatří mezi přední vlastnosti hraničářů, má paní." Královna se zasmála. „Už jsem se začínala děsit, že jsi zpola němá, Thaolo. Odpusť mi mou zvědavost, ale řekni: je u hraničářek běžné si dávat tak zvláštní přezdívky jako Černá růže?" „Ne, má paní." „A čím to?" Thaola nesměle pohlédla královně do očí, rychle však zrak zase sklonila. „Já jsem totiž jediná, má paní." Na zlatovlasé královně nebyly vůbec znát žádné rozpaky. „Oh, jistě, chápu." Po krátké odmlce pokračovala: „Nicméně, chtěla bych tě o něco požádat Thaolo." „A-ano?" zeptala se Thaola. „Má paní?" dodala rychle. „Nezavrhuj hned mého syna. Je to okouzlující mladík, když se snaží, bohužel příliš dobře neví, jak se chovat k dívkám. Jsem si však jistá, že ty ho jeho svůdnickým manýrům odnaučíš. Jen bych tě chtěla poprosit, abys ho hned při první příležitosti nezapíchla někde v křoví." Thaola se nesměle zasmála. „Budu dělat, co bude v mých silách, má paní." „O tom ani v nejmenším nepochybuji. A přeji ti hodně štěstí. Oh, podívej. Danvan už začíná být netrpělivý. Myslím, že byste měli vyrazit." Thaola jí nestihla ani poděkovat.