Thaola, Černá růže

Tři statné duby

„Běž, Hvězdo. Přidej, nebo přijedeme pozdě!" Thaola měla naspěch. Uháněla tryskem na své klisně Hvězdě, skoro letěla přes les Saligen, jen aby dorazila ke Třem statným dubům včas. Nemohla si dovolit přijet pozdě – ne potom, co měla audienci u krále Elanderu a rozhodně ne potom, co se už tři měsíce neukázala. „Kruci, proč zrovna já?" bědovala, když se brodila skrz mělkou říčku Saligu, podle které dostal zdejší les jméno. „Proč já? Řekni, Hvězdo." Klisna měla své práce dost, takže neodpovídala, jen se hnala překotnou rychlostí kupředu. Thaola si povzdechla a přikrčila se trochu blíž ke hřbetu zvířete. Zatraceně, pomyslela si, copak není v Řádu Dubových listů dost schopných mužů? Garvis? Brenn? Nebo koneckonců, třeba Varres? Jaký důvod měl král posílat zrovna mě? Mě? Jedinou členku Růžových kvítků? Jak bych je mohla předčit? Hvězda zpomalila, protože za zatáčkou už bylo možné spatřit první domy vesnice Spoldní. Náhle Thaole napadla zvláštní myšlenka a raději ji vyslovila nahlas, aby si trochu dodala odvahy: „Jestli v tom má prsty Varres, tak ho asi zabiju."

Rámus slyšela ještě dřív, než vjela do dvora velkého domu. Byl to jeden z mála kamenných domů a na jeho dvoře stály tři mohutné stromy, podle nichž dostal hostinec své jméno. Hluk nešel přeslechnout. Burácivý smích a horlivé překřikování – to všechno značilo, že ještě nedorazil Varres. Ten by jistě nenechal ostatní z cechu takhle vyvádět, měl rád disciplínu. Hvězda ještě ani nestačila docela zastavit, když z ní Thaola mrštně seskočila a podala ohlávku vyjevenému pacholkovi stojícímu vedle dveří. Nechala, aby jí ustájil koně a pak mu hodila jednu ze zlatých mincí, které nosila po kapsách. Na zasedání sněmu si peníze ani nemusela brát, ale ráda se odvděčila lidem, kteří pro ni něco udělali. Otevřela dveře a tiše vklouzla dovnitř. Její původní záměr, vplížit se dovnitř bez povšimnutí, aby nemusela čelit dotěrným otázkám, se minul účinkem, jelikož jakmile stála tváří v tvář ostatním hraničářům, celá hospoda náhle ztichla. Pak se náhle randál ozval znovu, a snad ještě s větší vervou, skandující její jméno. Od stolu vstal velký zarostlý muž a poplácal ji po zádech. „Thaolo, no to sem blázen! Kde jsi tak dlouho byla?" Nečekal na odpověď a nemotorně jí svýma medvědími tlapami objal. „Taky tě zdravím, Caole," řekla, trochu vylekaná tím náhlým porušení jejího osobního prostoru. Rychle se ale vzpamatovala a zasedla na své místo mezi ostatní hraničáře. Každý z nich se jí na něco ptal, ale dřív, než někomu stačila pořádně odpovědět, ozvalo se hlasité zakašlání. Hluk rázem umlkl a všichni se otočili za zdrojem toho zvuku. Ve dveřích stál Varres ve své vlastní osobě. Byl už trochu starší a jeho vlasy už získaly z větší části barvu stříbra, strach z něj ale šel stále. Přejel si všechny hraničáře přísným pohledem a jeho šedé oči se zastavily, když v davu mužů zahlédl dlouhé černé vlasy. Usmál se na ni.

„Vítám všechny na dnešním zasedání, a zvláště vítám naší Černou růži, která nás uctila svou návštěvou naposledy – pokud si vzpomínám dobře – před třemi měsíci." Bylo to snad pokárání? Pak se pravou rukou udeřil do srdce a do sevřené pěsti levé ruky. Všichni ostatní gesto zopakovali. Varres se posadil do čela stolu a spustil: „Nuže, kdo má něco zajímavého?" Dlouho se nikdo neozýval, až pak Garvis promluvil: „Myslím, že Thaola vypadá, že by nám chtěla něco povědět!" Všechny zraky se obrátily k ní. Garvisi, já tě zabiju. „No ne," řekl kdosi uštěpačně, „po třech měsících se ukáže s novinkami?" Celá hospoda by se nejspíš dala do hlučného rozhovoru, kdyby Varres nezvedl ruku na znamení, že takové řeči tu nechce slyšet. „Pokud máš něco na srdci, Belore, můžeš mluvit, ale hádám, že bys mohl dámě projevit trochu úcty a nechat ji mluvit jako první." Belor neříkal nic – s Varresem si nebylo radno zahrávat. Pozornost se tedy opět obrátila na Thaolu a tentokrát neměl nikdo odvahu to měnit. Thaola si povzdychla. Chtěla směrem, odkud se ozvala ta sprostá poznámka, poslat nějakou pěknou a dost bolestivou odpověď, nakonec se ale ovládla a s pokrčením ramen odpověděla: „Dostala jsem moc zajímavou korespondenci. S žádostí o schůzku." Po pauze dodala: „Od krále." Davem to zašumělo. Varres si ji stále prohlížel svýma očima, které jí vždycky připomínaly dvě kaluže po dešti. Očekávala, že něco řekne. Taky to udělal.