Thaola, Černá růže

Není Smrti...

Uplynulo teprve pár hodin, ale Thaole připadalo, jako by uplynuly celé věky – celé věky, kdy jí její společník lezl neskutečně na nervy. Nejen, že spatřila to opovržení v jeho očích, když jí uviděl poprvé, nejen, že z jeho tváře vyčetla výsměch, když přijela na královský dvůr. Ne, její největší svízel byla záplava neodbytných otázek, která přišla, jen co odjeli z dohledu královského paláce. Thaola nechtěla nic, vůbec nic, už jen proto, že on byl princ a ona by po něm ani nic chtít neměla, ale stačila by jí jen jediná delší chvíle klidu, aby mohla číst v řeči okolí a předešla tak nebezpečí, které by je mohlo potkat. Zdálo se však, že princ od cesty očekává něco zcela jiného. „Proč ti říkají Černá růže?" zeptal se jí, už poněkolikáté. A Thaola mu, jako už poněkolikáté, odpověděla opět jen mlčením. To ho však zřejmě neodradilo. „Posloucháš mě vůbec?" Thaola si povzdychla a rozhlédla se kolem. Projížděli městem a ona tak hledala náznaky nepřátelství v tvářích lidí, které míjeli. Hledala lidi, které by mohlo napadnout na prince zaútočit, když nebyla poblíž královská stráž. Hledala spiknutí, nájemné vrahy, zoufalce. Moc jí to ale nešlo, protože se při zvuku cizího hlasu nedokázala soustředit.

„A proč jsi tak mlčenlivá?" zeptal se po chvíli, avšak ne ze zvědavosti, ale nejspíš jen aby ji donutil k nějaké odezvě. Zhluboka se nadechla, ale nevydržela to. Poklepala Poníka na hřbet, aby zpomalil, narovnala se v sedle a otočila se k zlatovlasému společníkovy: „Jsem mlčenlivá proto, že mlčenlivým lidem většinou nemá nikdo chuť rozbít obličej. Toto bych radila i vám, Vaše Výsosti," řekla, zářivě se na něj usmála a obrátila se zpět, aby mohla pokračovat v jízdě. Neviděla, jak Darvan překvapeně zamrkal, jelikož vůbec nepředpokládal, že by mu mohla odpovědět. Chtěla na ni křiknout, co si to dovoluje, ale zjistil, že už je daleko vpředu a že on začíná malinko zaostávat. Ještě aby mi uhnala koně, pomyslel si a kopl ho do slabin.

Vyjeli z královského města a náhle se před nimi rozprostřel výhled na okolní lesy a louky. Lesy už byly holé, větvím se stýskalo po zeleném svetru, který by je uchránil před přicházející zimou, která už byla velice, velice blízko. Tráva na loukách byla seschlá a nebylo pochyb, že brzy se bude třpytit jinovatkou. Ptáci nezpívali a žádný ze dvou poutníků, kteří vedli své koně po cestě kolem lesa, nespatřil ani jednoho zajíce či srnku. Příroda se pomalu ukládala k dlouhému spánku. Po nebi se honily mraky.

Nedojeli příliš daleko. Thaola si byla vědoma, že královský kůň, ač to bylo dobré plemeno a byl výborně krmený, nebude tak vytrvalý, jako její poník. Jak říkával Caol: „Ty hraničářští dokážou běžet i tam, kde jiný koně chcípaj únavou." Nechtěla ho uštvat, už jen proto, že by to prodloužilo tuhle zpropadenou výpravu, kterou chtěla mít co nejdříve za sebou, na neurčito. Proto zpomalila tempo a obrnila svou vůli proti dalšímu přílivu otázek, ten však naštěstí nepřišel.

Slunce už zapadalo, když dorazily do malé vesnice se zvláštním jménem – Mrtvé končiny. Kdyby Thaola vesnici znala již dříve, mohla by vyprávět o dvou chudých sestrách, které se vydali na dlouhou cestu, o jejich mrtvé družce a o polovině krejcaru, který by ji na krátkou chvíli přivedl zpět z Říše Mrtvých. Ale Thaola je neznala, vesnici ani příběh, a proto nepocítila vůbec nic, když dorazili k menšímu domku, na jehož vývěsním štítě byla vyobrazena polovina mince – ani úctu k posvátnému místu, ani tíseň z časů minulých. Cítila jen hroznou únavu a přetékající trpělivost. Princ sice nemluvil většinu cesty, ale zbytek mluvil o to víc, zvláště když se na chvilku zastavili, aby se trochu najedli a nechali koně odpočinout.

Dům byl prostý, ale bylo vidět, že jeho majitel není z nejchudších. Stěny byly určitě kamenné s dřevěnou střechou a na čerstvé bílé omítce byly velkými písmeny napsány dva verše: