Thaola, Černá růže

Čas Bílého Vlka

Nastávala zima. Věděla to. Věděla, že jakmile sníh pokryje všechno kolem od korun stromů po střechu jejího srubu, zvěř se stáhne do skrýší a ona nebude moci lovit tak jako v létě. Věděla, že veškerá voda zmrzne a bude obtížné ji sehnat. Věděla, že veškeré dřevo pod sněhem zvlhne a ona se bude klepat zimou pod přikrývkami a kožešinami, prokřehlá a vyhublá, věděla, že s nastávajícím mrazem přijdou i vlci, kteří se budou denně plížit kolem jejího domu a zabíjet její koně, aby nasytili své bezedné žaludky, věděla, že jí denně půjde o život. Ale nemyslela na to. Snažila se myslet na krásu zimy, na sněhové vločky a na ticho, které bude prostupovat les, myslela na tiché zimní večery u teplého krbu s šálkem svařeného vína, myslela na překrásná rána bez mráčku na obloze a všechny tyto představy vyloudily na její tváři zasněný úsměv. I přese všechny nesnáze, nebezpečí, přese všechny obavy a děsivé vzpomínky, přes tohle všechno milovala zimu. Znamenala pro ni nový začátek. Pro ni i pro přírodu.

Vlevo od ní se cosi pohnulo, cosi, co upoutalo její pozornost. Otočila tím směrem hlavu, ale zbytek těla zůstal nehybný. Pak bleskovou rychlostí natáhla tětivu a vystřelila šíp, který tam měla už dobrou čtvrthodinu přichystaný. Byl to malý zajíc, který se čirou náhodou ocitl pod stromem, na němž seděla. Byl malý, to sice ano, ale veškeré jídlo je dobré, pokud nemáte nic. Vystřelila, ale zvíře bylo rychlé a dřív, než stačila vystřelit podruhé, uteklo do dálné hlouby lesa. Tiše zaklela. Na tom stromě seděla už velmi dlouhou dobu a prsty měla ztuhlé chladem. Nebylo divu, že minula. Zavěsila si luk na rameno a třela dlaněmi o sebe, aby do nich doproudilo trochu krve. Malinko to pomohlo. Už to chtěla vzdát a najít jiné místo, když v tu ránu zahlédla mladou srnku, která byla sice ještě příliš daleko na to, aby k ní dostřelila, ale pomalu a jistě se blížila. Pomalu, aby jí případně nezaplašila, si sundala luk z ramene a sáhla do toulce. Šípů měla ještě dostatek, ale kdyby trefila, mohla klidně odejít domů, aniž by se vrátila s prázdnou. Neminula. Srnka sice odběhla někam pryč, ale ona věděla, že s prostřelenou nohou nikam daleko neuteče a jestli ano, krvavá stopa ji prozradí. Rychle a mrštně, i když opatrně, seskočila ze stromu a vydala se za ní. Srnka se vyděšeně rozeběhla ještě rychleji, nakonec však zakopla o kořen stromu a bezmocně padla do trávy. Klekla si k ní a nožem, který vytáhla z pouzdra na opasku, jí přeťala hrdlo. Řez byl čistý a zvíře příliš netrpělo. Počkala, až krev přestane téct a utvoří malé jezírko pod srnčinou hlavou, pak vytáhla z kapsy jedlovou větvičku, kterých s sebou nosila vždy dostatek, a položila ji na špičku nože, jímž ji zabila. Zašeptala motlitbu v jazyce, kterému už nikdo nerozuměl, a opsala nožem nad srnkou kruh. Pak větvičku položila na ni. Opět něco zamumlala, vzala větvičku a zahrabala ji pod sebe. Potom vstala. Její rituál byl u konce. Nemusela to dělat – cech to nikdy nevyžadoval, ale ona to i tak dělala. Byl to jakýsi balzám na její duši, projev úcty zvířeti, které padlo její rukou. Její vinou.

Svázala srnce nohy a pak si její teď už nehybné tělo přehodila přes ramena. Pro normální dívku jejího věku by to bylo neskutečně břímě, ona však prošla tvrdým výcvikem, a tak pro ni bylo uzvednout patnáctikilovou srnku a donést jí do svého domu až neuvěřitelně snadné. S úlevným vydechnutím ji shodila z ramen u domovních dveří, načež zašla dovnitř, aby se za pár minut vrátila s velkým nožem a dvěma vědry. Během porcování masa a rozdělování vnitřností přemýšlela. Většinu masa musím naložit do soli. Kůže je pěkná a čistá, dala by se dobře prodat. Zbytek masa by chtělo sníst hned, nebo vyudit – pak bych musela dojet za Elvirem. Naložené zeleniny mám dost a masa taky, ale kdyby se mi podařilo ulovit ještě srnku nebo dvě.... Za hodinu bylo maso naporcované v jednom z kbelíků, vnitřnosti ve druhém a kůže vedle nich. Zvedla se a narovnala si záda, v tu chvíli však za sebou zahlédla pohyb. Rychle se otočila, s nožem připraveným k útoku. Na kameni proti seděl jestřáb a v zobáku nesl krysu. Oddychla si. Samozřejmě. Na něj jsem zapomněla. „Hugine!" zavolala na něj. Jestřáb zdvihl hlavu, a když viděl, kdo na něj volá, upustil krysu a rozletěl se k ní. Napřáhla ruku a malinko sykla bolestí, když jí pták přistál na předloktí. Měla na sobě sice rukavice a silnou vrstvu rukávu, ale byla zkušená a věděla, že bude mít na paži alespoň malou modřinu od ptačích spárů. To jí však nebránilo pohladit Hugina láskyplně po křídlech. Nebylo to ani půl roku, co ho našla vypadlého z hnízda, se zlomeným křídlem. Byl jen zázrak, že se nestal terčem šelem, které v lese bydlely – vlků, lišek, a ani nepomyslet, čeho všeho ještě. Ale byl to zázrak, který potřebovala. Z počátku to s ním bylo složité, ale později si na něj vcelku zvykla a stal se jejím jediným společníkem v téhle pusté samotě. Vlastně ne. Měla spoust přátel. Garvise, Brenna, Varrese a další, ale jinak žila v lesích, pryč, daleko od lidí. Někdy jsou mlčící jestřábi lepší než mluvící lidé, pomyslela si hořce, ale pokývla rukou na znamení, že nemá čas si s Huginem hrát. Pochopil to, a když viděl, že pro něj není ani žádné maso, vzal si zpátky svůj úlovek a odletěl na nejbližší strom, aby ho mohl spořádat a třeba ji i sledovat.

Když konečně vešla dovnitř, stál už srub v plamenech zapadajícího slunce.. Byla prokřehlá a tak se hned, jakmile si sundala své vysoké kožené boty a nechala je u dveří, vydala rozdělat oheň. Když už plamínky olizovaly připravené dřevo, přešla opět ke dveřím svého srubu, oblékla se a vydala se ven. Její srub nebyl velký, vlastně měl jen jednu velkou místnost, která sloužila zároveň jako kuchyň, ložnice, jídelna a místnost, kam uvedla své hosty, když nějaké měla, což se ale stávalo velmi zřídka. Vrátila se s kotlíkem vody z nedaleké studánky. Zavěsila kotlík nad oheň a hodila do něj vše potřebné na jednoduchou, ale výživnou polévku, potom ho zakryla a nechala přírodu, ať si v kotlíku dělá své. V tu dobu byla venku už opravdu velká a neproniknutelná tma, a tak si zapálila svíčku a sedla si do svého velkého křesla u okna, kde si mohla v klidu brousit své zbraně. Ta činnost jí přinášela klid a mohla se tak věnovat jen svým myšlenkám a cítit pohodu podzimního večera. Venku se nic nedělo, jen vítr vál o trochu víc a jinak ukřičení ptáci také přestali zpívat. Přichází zima, pomyslela si, Čas Bílého Vlka. Znala tu starou píseň. Začala zpívat.

„Nastává čas Bílého Vlka,

přichází bouře, přichází sníh.

Nechoďte do lesů,

Bůh ví, co tam čeká,

když nastává čas Bílého Vlka.

Nechoďte do lesů,

Bůh ví, co tam čeká,

když nastává čas Bílého Vlka."

Nadechla se, aby začala zpívat i druhu sloku, když v tom zaslechla zařehtání koně. Vyskočila z křesla, na kterém až doteď seděla, a její ruka samovolně sklouzla k rukojeti dýky u jejího pasu. Do této samoty málokdo chodil a těžko říct, kdo to byl tentokrát. Jisté však bylo to, že neznámý rozhodně nebyl zván. Sfoukla svíčku a rychlým, téměř tanečním krokem se dostala ke dveřím. Chvilku se nic nedělo, ale Thaola stále neopouštěla svůj úkryt za dveřmi. Někdo na ně zabušil. Neodpovídala. Buchot na dveře se ozval ještě jednou, ale ona neměla v plánu ty dveře otevřít. Dotyčný to udělal sám. Dovnitř vkročila tmavá postava s černou kapucí přes obličej. „Haló?" zeptala se postava do ticha, ale než stačil neznámý udělat něco dalšího, strhla mu kapuci z očí a přiložila dýku k hrdlu. „Pro Bohy, Thaolo, co blázníš?" vykřikl neznámý přidušeně. Ztuhla. Velmi pomalým pohybem mu sklouzla dýkou z krku, stále ji však držela před sebou, kdyby se náhodou musela bránit. Neznámý se otočil, a i když byla tma, poznala ho podle hlasu. „Sakra Garvisi, to mě musíš tolik děsit?!" „Já?! Já tě děsim?! Já na tebe skáču ze tmy a snažim se tě podřezat?! A vůbec, rozsviť světlo, dyť vůbec nic nevidim!"