„Marcoln už o nás ví," řekl Robert, jakmile jsem se posadila naproti němu. „A jak se to k němu doneslo?" zeptala jsem se zmateně. Byli jsme tu jen chvíli a už se to doneslo nahoru. Já se jen ptám, jak? „Jsme v Zardelii, ve městě, kde se lidé chrání vzájemně, a když je zde někdo nový, ví se to téměř okamžitě," odvětil mi, přestal číst a zadíval se na mě. „No, to bude něco pro Louise." „Jak ho znám, bude to tu nenávidět. Nechci vidět jeho reakci, až potká svou biologickou matku nebo Jamese, jeho jasného konkurenta."
„Jamese?"„Mého kamaráda, muže, co ženy obdivují, jelikož má netečný charakter a jeho úsměv dostává do kolen i mě." Musela jsem se zasmát.„Ale, proč konkurent?" položila jsem mu otázku a ruce si složila na stole.
„Podle toho, jak se na tebe Louis dívá, jsem usoudil, že se mu asi nebude líbit, když po tobě bude pokukovat jiný, a to se vsaď, že James si tě určitě prohlédne, ale nemusíš se bát, je to chlap s mozkem na správném místě."
„Ale, jak se na mě Louis dívá a proč se na mě tak dívá?" vyhrkla jsem ze sebe. Tedy, ne že by mě to zajímalo. Robert se nahlas zasmál.„Nedělej, že sis toho nevšimla, Bodie. Jsi krásná a Louis si to evidentně plně uvědomuje." Na to jsem nic neřekla, srovnala jsem rty do jedné linie,
„A co se týče ještě Jamese, zítra ho poznáš, stejně jako ostatní," dořekl a já jen přikývla.
„Mohla bych ti položit jednu otázku?" Robert opět zvedl hlavu a přikývl.„Co by se stalo, kdybych... no, ty víš... kdybych se nezabila?"
„Pravděpodobně by byl seslán na Louise někdo jiný, ale nevím kdo. Jelikož tu osobu vybírá Dermadius a ne my. Nikdo z nás, jenom on, ale ten je teď ukraden. Uvidí se, co bude dál," odpověděl mi a já si tak nějak nedokázala představit, že by u Louise byl někdo jiný, nějaká jiná dívka.
Robert se opět zadíval do papírů, co ležely před ním na stole a já začala prsty ťukat o stůl.
„Roberte? Nebylo by lepší tam zajít dnes?" vyhrkla jsem a Robert se s povzdechem opět na mě podíval.„Nebylo, jelikož ty si musíš odpočinout a já fakt nebudu někde nahánět Louise. Musíte si trochu oddechnout a seznámit se s novým prostředím," odvětil mi a já se zapřela do židle.
„A copak to děláš?" Naklonila jsem se přes stůl a zadívala se mu do papírů.„Bodie, jestli se nudíš, tak se jdi někam projít nebo prospat nebo cokoliv, ale momentálně pracuji, takže..."„Chápu, už ti dám pokoj." Jemně jsem se na něho usmála, odsunula židli a odešla do obývacího pokoje, kde jsem se posadila na gauč.
Zírala jsem na dřevěný strop a snažila se si urovnat myšlenky a smířit se s tím, že náš je svět je i v obležení jiného a že lidé ve skutečnosti nejsou stejní.
Louis někam zmizel, v domě panovalo hrobové ticho a já se vůbec necítila unavená, nýbrž naopak.
Rozhodla jsem se pro možnost, že se nakonec půjdu projít. Vstala jsem z gauče, prošla kolem Roberta, který si mě nevšiml, otevřela dveře a vyšla na čerstvý vzduch. Cítila jsem ostrý vánek, který mě bodal do tváří a já se usmála. Byla jsem po dlouhé době doopravdy šťastná, a to jen proto, že jsem opět něco pocítila.
Dala jsem se do pomalého kroku a zírala kolem sebe. Zabočila jsem doleva, minula jeden z nejkrásnějších domů, jaké jsem kdy viděla a pokračovala dále. Zastavila jsem se pod kopcem a zadívala se do dáli na hrad, který se z dálky tyčil nad městem a svým stavebním charakterem dával najevo, že on je tu ta nejkrásnější stavba, což byla vlastně pravda.
Když jsem se otočila, stál za mnou shluk lidí a všichni na mě zírali.„Děje se něco?" zeptala jsem se jich, ale nikdo se neměl k tomu, aby mi odpověděl.
ČTEŠ
Despair
Fantasy*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
