Budu vaše štěstí

Nemohu je ohrozit

-O 3 roky později-

Procházela jsem se okolo své chatky a kontrolovala zda je ochranné pole stále aktivní. Není to dávno co jsem opustila Konohu, abych ochránila svůj tým. Pamatuji si vše, jako by se to stalo včera. Kakashi, Naruto, Sakura, Sasuke a já na společném obědě na louce, atmosféra byla veselá ale stále tam někde v pozadí okupovala naše mysli co bude dál. Přece jen Akatsuki normálně nenavštěvují Konohu, jen aby vás potkali a poslali Vám vzkaz od Vaší šílený matky. V hlavě jsem promýšlela zda bude tato možnost opravdu nutná, ale uvnitř už jsem dávno věděla, že ano. Po našem obědě jsem se se všemi rozloučila jakoby nic a ještě toho večera opustila vesnici s nadějí, že lidi, na kterých mi záleží budou už v bezpečí. No ale už dost se vzpomínáním, musím jít natrhat byliny a ulovit nějakou tu zvěř, nemůžu přece vyjít jen s rybou a pár bramborami na celý měsíc. Hodila jsem na sebe plášť, natáhla si kapuci a vyběhla z domu do lesa. Po nějaké té době jsem narazila na mladou laň pijící u říčky. Popadla jsem luk a šíp a jedním rychlím výstřelem jsem kořist zabila, pokud se umírním, věřím že budu schopna zvíře jíst ještě tak dva týdny. Vyběhla jsem směrem ke kořisti, hodila si ji přes ramena a vyšla zpět k chatě. Laň  byla těžká a můj hlad tomu nedodával, ale hnala mě myšlenka na to, že budu moct jíst i něco jiného než jen sumce a vodu. Při chůzi jsem občas narazila na byliny potřebné k výrobě léků a dokonce i nějaká dochucovadla. S taškou plnou bylin a laní na zádech jsem konečně dorazila domů. Palčivý pocit, že mě někdo sleduje začal být nekompromisně drtící a tak jsem pohodila laň s taškou ke dveřím a otočila se směrem k lesu. "Kdo je to?! Ukaž se ty zbabělče!" vykřikla jsem naštvaně, avšak hluboko uvnitř jsem doufala, že je to pouze jen pocit a nikdo mě nesleduje. "Takhle ty zdravíš staré přátele?" uslyšela jsem povědomý dívčí hlas. "Sakura?" pronesla jsem potichu. "No a kdo jiný? Jak jsi mohla utéct bez rozloučení?!" vykřikl naštvaně hlas dívky a hned na to se známá růžovovláska objevila přede mnou. "Sakura!" vykřikl další hlas. "To byl Naruto?" otázala jsem se nedočkavě. "Jep, hledali jsme tě celkem dlouho. Nemyslíš, že je na čase dorazit zpět domů. Kakashimu taky chybíš." odpověděla mi s lehkým úsměvem. Zněla, jakoby se snažila mě nevyplašit, jako bych byla snad nějaké štěně, které se jedním špatným pohybem vyplaší a uteče. Možná jsem to štěně ale opravdu byla. Při zaznění Kakashiho jména mnou projel ten známý lechtivý pocit lásky. Ach jak moc mi Kakashi také chybí, ale nemohu je dostat do nebezpečí, už ne! "Gomen Sakura. Nemohu musím Vás chránit." pronesla jsem smutně a postrčila jí od sebe. "Jdi a slib mi, že na mě zapomeneš i na to, co jsi zde viděla. Sbohem má drahá přítelkyně."  a s tím jsem zašla do domu. Z okna jsem pozorovala nešťastnou Sakuru opouštět můj pozemek a poté jsem sama odešla do své ložnice uklidnit se od veškerého smutku a beznaděje. Snad se vše jednou spraví. "Dostanu tě Niaby(Nijáby). Ikdyby to byl můj poslední akt." pronesla jsem potichu a s tím jsem i usnula.

Hey hey hey!

Sorry, že jsem moc nepublikovala ale teď už to vše nějak zvládám a doufám, že budu publikovat častěji. Tak se mějte a na počtenou. <3