Shine of the Diamond [cz romance]

2. Kapitola: příjemné setkání

Caleb Street - tak zní jeho jméno. Nebylo těžké si ho najít.
Stačil jen čas vytvořený přechodem od jeviště do mé šatny na to, abych projela nejzákladnější info, co mi mohl poskytnout Google a instagram.

Je to fešák. Usmála jsem se sama pro sebe a zamyšleně, přemítajíc si tu scénu, kdy mě ochranářsky chytil za ramena, vešla do poloprázdné místnosti.

„Konečně," hlesl Andy, který seděl rozvalený v maskérském křesle. Když mě uviděl, hekticky vstal. „už jsem si myslel, že jste se někde zapomněla."

Zahnala jsem otrávený výraz a vydala se k němu. „Myslela jsem, že se teď najím." Hryzla jsem se do spodního rtu a usedla na svou židli před zrcadlem.

Podíval se zamyšleně na můj odraz v a hned na to začal vytahovat vlasové produkty z kufříku.

Porozhlédla jsem se po obrovské místnosti, kde se na sedacích pytlích povalovali tanečníci, všichni dostatečně daleko. Dál tu byl stojan s kostými, a taky s oblečením pro mě, které stejně neunosím. Nikde na dohled ale žádné jídlo.

Jediná poživatelná věc se nakonec zdál pouze koš s ovocem na malém stolku hned u dveří.

Využila jsem chvíle, kdy mě nikdo nelíčil ani neměřil, nebo nečesal a přicupitala k němu.

Nemít hlad k padnutí, nejspíš bych poznamenala, že to vypadá, jako plastová dekorace. Naneštěstí tu v dosahu asi nenajdu nic lepšího. Určitě bude nějaké občerstvení, formou bufetu, ve společenské místnosti. Musí tady něco takového být, ne?

S nakousnutým jablkem v ruce jsem se vrátila zpět do křesla a nechala Andyho dělat svoji práci. Chvíli něco prováděl s utáhnutými natáčkami, tahal mě za vlasy a rozčesával, když v tom dorazila vizážistka Maddie a sdělila mi průběh následujících chvil.

Udělala jsem, jak řekla. Oblekla se do kostýmu v barvách McDonaldu a opět, dnes už podruhé, se nechala opečovávat, abych byla perfektní za každé situace.

Celý proces trval tak čtyřicet pět minut. Poté oba zase zmizeli. 

Sice jsem měla působivý kudrnatý účes s nápaditými kovovými prvky vpletenými do složitých copánků, a taky dech beroucí rudé líčení, ale taky jsem měla hlad jako pes.

Ze stojanu jsem vzala béžový plyšový župan s velkou výšivkou diamantu na zádech, hodila jej přes sebe a skoro se vyplížía z vlastní šatny ven.

Byla jsem ráda, že je Derek v nedohlednu. Kdyby se tu totiž objevil, určitě by pro mě měl nějakou aktivitu, díky které bych opět nestihla ani...snídani? nebo je to snad už večeře?

Procházela jsem chodbami a míjela množství dveří. Občas jsem potkala někoho z organizátorů, ale všichni vypadali, že mají až moc naspěch, než aby si mě všimli.

Nikde žádná společenská místnost. Jen další a další dveře v různých zatáčkách a za každými se ozýval jiný zvuk.

Už jsem chtěla jakékoliv hledání vzdát, když ze dveří od pánských toalet vylezla dnes už známá postava.

Bezmyšlenkovitě jsem za ním přiběhla a oslovila ho. „Ehm, Ahoj," poklepala jsem mu na odhalené rameno v černém tílku. Hned se na mě s tázavým obličejem otočil. Musela jsem z blízka kvůli makeupu působit šíleně, protože se z tázavého výrazu stal zmatený. „už jsme se dneska viděli." Trochu jsem znervózněla a rychle přehodnocovala své rozhodnutí ho oslovit. Určitě mě nepoznává.

Trvalo to snad celou věčnost, než se mu rozzářily oči. „No jasně!" Pokýval uvědoměle. „Kapsáčový kalhoty, šílený natáčky, který už dávají větší smysl," pozvedl teatrálně ruce k mým vlasům. S úlevou jsem pokyvovala hlavou. „Zase naboso," podíval se dolů a nevěřícně ale s pobavením v hlase upozornil na mé nohy čouhající z dlouhého županu. „v tom se nějak vyžíváš, nebo tak?" Vrátil se tázavě pohledem k mé tváři.