Shine of the Diamond [cz romance]

5. kapitola: milionový klub

Hudba duněla, klub byl téměř narvaný k prasknutí. Naštěstí jsem ale byla schovaná před zraky fotografů co lační po jakémkoliv skandálním snímku, a tak jsem konečně mohla odhodit naškrobenost a třeba se i pokusit bavit.

Stála jsem hned za dveřmi a analyzovala prostor. Konečky prstů mi brněly a tělem mi proudila vlna energie, která nutila mou pozornost přeskakovat z jednoho pevného bodu na druhý.

Bar. Ariana Grande. DJ u mixážního pultu. Will.i.am. Barevné světlo poletující v kruzích.

Musela jsem křečovitě zavřít víčka a z hluboka se nadechnout. To že jsem téměř nejedla mi rozhodně s mým stavem nepomáhalo.

Bylo mi skvěle, vyčerpání bylo to tam, ale jako bych to nebyla já, kdo ovládal mé tělo. I přes hudbu jsem slyšela vlastní tep.

Musím se soustředit.

Ale na co?

Měla bych najít Dereka.

Chci ho ale najít?

Dneska mi už leze krkem.

Nech toho! Dělá pro tebe všechno co může.

Zatřásla jsem hlavou a znovu se pokusila soustředit. Nejlepší by bylo, kdybych se aspoň napila. Alespoň cukr z coly v žaludku by mohl ten energetický dryák rozředit.

Rozešla jsem se tedy směrem k baru. Všichni kolem byli vystylovaní do značkových kousků. Hodnota doplňků a módních rób v tomhle klubu by se určitě pohybovala v miliónech. Je absurdní kolik zbytečných peněz poletuje v tomhle průmyslu.

Lidi se bavili, klábosili a smáli se. Já jsem ale nikoho osobně neznala.

„Jednu colu," křečovitě, jako by na tom závisel můj život jsem se chytla olepeného mramorového baru.

„Máme jen pepsi." Odvětil znuděný barman.

Jistěže mají jenom pepsi! Nevěřícně jsem protočila očima.

Chytla jsem modrou plechovku a natáhla se pro brčko, když v tom jsem ucítila pohyb těsně zamnou.

„Ale koho to tu máme," původně jsem si myslela, že to je Derek ale podle hlasu jsem vytušila, že to on není.

Rychle jsem zamrkala a otočila se k oné postavě. „Oh, Calebe," zaznělo překvapeně.

„Takhle hnusně si mi lhát nemusela," založil si ruce na prsou a drze mě přejel pohledem.

„Jak lhát?" Zatvářila jsem se nechápavě a začala se trefovat černým brčkem do otevřené plechovky. Bez úspěchu. Ruce jako by mě ale neposlouchaly.

„Jestli ses mě chtěla zbavit, stačilo říct, že nejsem tvůj typ." Uchechtl se. "Tvrdila si, že tu nebudeš," odpověděl částečně zmaten mými marnými pokusy. „potřebuješ pomoct?" Chytil moje ruce držící brčko a nápoj do svých dlaní a udělal ten potřebný pohyb k tomu, abych se trefila do té zpropadené díry.

Zmateně jsem k němu zvedla pohled a chvilku jsem se zarazila, jako bych zpracovávala myšlenky. Nečekala jsem takové gesto. Pod jeho dotekem, jako bych ucítila elektřinu, která projela mým tělem až k mým útrobám, kde se rozletěla na miliardy maličkých elektrických výbojů. Neuvěřitelné, jaké na mě mají jeho doteky účinek. Co to semnou je?

Po dlouhé době, jako bych ucítila nějakou emoci. Člověk si neuvědomuje, že mu něco chybí, dokud ten pocit znovu nezažije. Byla to bázlivost, jako na základce, když poprvé někoho políbíte. A taky vzrušení a adrenalin. Moc dobře jsem věděla, že Derek by se zbláznil, vidět mě takhle s cizím mužem. Bylo na tom ale něco rebelského, co se mi líbilo.