Shine of the Diamond [cz romance]

9. kapitola: klapka, kamera, akce

~Caleb~

Ta holka se jevila, jako čím dál tím větší záhada. Nejsem zrovna expert v čtení řeči těla a podobnejch nesmyslech, ale její reakce a chování, jako by nepatřili jedna k druhé. Chvíli byla tichá, potom přidrzlá, hned na to se chtěla začít rozčilovat, nebo se tvářila, jako uzlíček neštěstí. Nevěděl jsem, jak se mám vlastně chovat. Jestli vážně, nebo můžu vtipkovat. Chvíli to skoro vypadalo, jako že se pouští do lehké provokace, ale to se mi opravdu muselo jen zdát. Měla přece toho úžasného Dereka, a jak se zdálo, dala by za něj ruku do ohně.

Když mi řekla, kam chce vyrazit, byl jsem víc než překvapený. Po jejím, maličko unáhleném výstupu, jsme urychleně opustili obchod a nastoupili do prvního taxíku, který jsme chytili. „Hele vím, že jsem říkal, že je to tvůj večer a měla by ses odvázat, ale nechceš si to ještě promyslet?" Seděla vedle mě, schovaná v tlusté mikině se spikleneckým úsměvem. Na hlavě měla černou čepici, což její tváři až podezřele lichotilo.

„Vím, že je to asi šílenost ale vždycky jsem to chtěla udělat." Zajiskřily jí oči a nadšeně stiskla ruce v pěst. „Ale máš pravdu, že je to trochu unáhlený." Nafoukla tváře a zklamaně zaplula do sedačky.

Při pohledu na to nespokojené stvoření se mi v hrudníku usadil nepříjemný pocit. „Domluvíme se takhle," natočil jsem se k ní, až jsme se dotýkali koleny. „Nejdřív si vymysli něco míň..." zamyslel jsem se a hledal to správné slovo, „invazivního, a když potom budeš pořád chtít uskutečnit plán A, uděláme to." Pokrčil jsem rameny a čekal na její odpověď.

Nedůvěřivě našpulila rty a pokrčila obočí, jako by usilovně uvažovala. Na její tváři bylo něco rošťácky roztomilého, co na pódiu není vidět. „Fajn, ale slib mi to." Ujišťovala se, načež jsem přikývl a myslel to vážně.

Nakonec prohlásila, že chce kamkoliv, kde bude klid a budeme sami. Musel jsem se nad tím pousmát, nebyl jsem si ale jistý, jestli v tom ten dvojsmysl slyšela taky.

Zadal jsem instrukce taxikáři a jelo se.

„Asi by bylo fajn, kdyby ses odlíčila." Položil jsem si na kolena batoh a začal hledat odličovací ubrousky. „je to poslední krok k tomu aby si byla inkognito."

„V žádném případě!" Odsekla automaticky a nehodlala to rozvádět.

Nechápavě jsem se na ní zahleděl, zaskočený její nepřiměřenou reakcí. „Proč?"

„Prostě ne," překřížila si ruce na prsou, takže vypadala jako velký naducaný černý pytel a odvrátila pohled ven z okénka.

Za život jsem viděl jen málo tváří, které by se vyrovnaly té její. Měla velké tmavě modré oči olemované tajemstvím, hladkou kůži a krásně tvarované rty, jako dokonalý prototyp lidského obličeje. O to víc mě zajímalo, co se skrývá pod nánosem makeupu a třpytek. Když jsem si to nechal projít hlavou, vyplynula mi na povrch tahle metafora, která má co dočinění nejenom s jejím vzhledem ale taky osobností.

Nechtěl jsem bojovat proti jejím výkyvům nálad. Připadalo mi, že se v ní mísí různé emoce, které sama neumí ovládat, a tak jsem jednoduše odvětil: „Dobře." a považoval to za vyřízené. Rozhodl jsem se nechat kritické situace plynout, ať ona uzná za vhodné, co je pro ni nejlepší. Myslím, že má dost těch, co rozhodují za ni. Aspoň hádám, co si myslí.