Shine of the Diamond [cz romance]

11. Kapitola: sny a strachy

„Tomu absolutně odmítám věřit." Rozmáchl rukama, aby dodal svému tvrzení na vážnosti. „Teď si ze mě střílíš, že jo?"

Pokrčila jsem rameny, na znamení toho, že to vtip opravdu není.

„Počkat, počkat, počkat," pozvedl ruce a zamával s nimi ve vzduchu, jako by se snažil o klid, i když tu žádné pozdvižení nebylo. „Takže to myslíš vážně. Netaháš mě za fusekli." Znělo to, spíš jako konstatování faktu než otázky.

„Život není přece jenom o tomhle." Snažila jsem se odehnat jeho zvídavé pohledy. Začínala jsem si připadat, že si mě dobírá, a to se mi v tomto případě vůbec nelíbilo.

„Tak o čem teda je," pozvedl tázavě obočí. „mluvíš pořád o životě, ale místo jídla piješ šťávu z výhonků a vyzkoušela si jenom jedno péro? Rád si teda vyslechnu, jak si užíváš života."

Protočila jsem očima a odvrátila pohled jinam. Mé prsty si nevědomky našly cestu ke stéblům trávy pod námi a zabořili se do ní. Hlína byla chladná a vlhká. „Neřekla jsem, že užívám." Pronesla jsem téměř neslyšně a zasmušile. Tahle otázka mi ani tolik nevadila, jako fakt, že to u Caleba vyvolalo takové pozdvižení. Doufala jsem, že si mé rezignace na toto téma všimne a obrátí list.

„Promiň," jeho tón zjemnil, což mi přišlo ohromně pozorné. „jen mi to všechno přijde, jak z jiné planety. Snažím se to pochopit. Ani nevím, proč, vždyť na tom nesejde. Občas dřív mluvím, než myslím." Slyšela jsem, jak se zavrtěl.

„Ale bylo to upřímný a na tom jsme se domluvili ne?" Otočila jsem se zpět na něj. „Tak nahoď další otázku na tělo."

„Popravdě si teď připadám na tenkým ledě, tak nahodím něco lehčího." Zasmál se vlastnímu vtipu. „Co je tvůj životní sen? Chtěla si být už jako malá zpěvačkou?"

Odpověď jsem nemusela dlouho promýšlet. „Vlastně ne. Můj sen bylo mít rodinu," Všimla jsem si, jak jsem sama zabředávala do zapeklitějších a osobních témat, ale přišlo mi, že se z toho chci podvědomě vypovídat, a tak jsem pokračovala. „což se mi jako dítěti nedařilo, takže, bych si přála vytvořit si vlastní. Chci být normální máma s dvěma, možná třema dětma. Klidně i s více. Nevím, to se ještě uvidí. Každopádně zatím to nevypadá moc nadějně. Být normální je pro mě zase dost nedosažitelnej standard."

„Jak ses tam ocitla?"odkašlal si a nervózně si poposedl, narážejíc na dětský domov a moje dětství strávené v něm. Byl skvělý posluchač, ale možná toho bylo na jeden večer moc.

„Je to krásnej romantickej příběh o naivní holce, co opustila svoji rodnou Venezuelu, aby v USA našla vyhlídky na lepší život, ale místo toho musela začít šlapat chodník a nakonec se v třiceti pěti nechala zbouchnout kytaristou druhořadé kapely, která už dávno nežije ani ve vzpomínkách fanoušků. Myslela si, že to bude skvělej nápad ušít si parchanta s rádoby boháčem. Bohužel, tohle není hollywoodský trhák a on to dítě neboli moji maličkost zapřel. Myslela si, že jí dítě změní život k lepšímu. Chyba. Naštěstí měla v tom, drogami zdegenerovaným, mozku dost rozumu, na to, aby mě předala do rukou lidem, co mají ponětí, jak se o děti starat." Povyprávěla jsem dost pesimisticky svůj příběh zrození a cítila stejnou zášť, jako před roky. Caleb seděl s lehce znepokojeným pohledem a ani nedutal. „Bohužel," nadechla jsem se pro pokračování. „naneštěstí došla k tomu rozumu až po čtyřech letech mého života, takže moje šance na to, aby si mě adoptovala milující rodina, jako čerstvé miminko jaksi klesla. Tak to prostě je, každý chce adoptovat hlavně malý miminka. A jak šel čas, tak jsem s každým dalším rokem měla menší a menší šance na adopci. Každopádně pořád lepší než se tahat po ubytovnách a gaučích pochybných nevlastních tatíků." Pokrčila jsem rameny, jako by o nic nešlo a čekala na reakci. Ani nevím, co jsem chtěla slyšet. Bylo ale fajn dostat ty slova z plic. Byla jen hrstka lidí, co to věděla. Derekův otec udělal maximum pro to, aby můj příběh byl líbivější pro veřejnost. Na mé wikipedii nenajdete nic o matce narkomance ani o deset let mladším otci. Jsem jenom ta zpěvačka, co vyrostla v dětským domově.