Shine of the Diamond [cz romance]

8. kapitola: vrstvy

Nepovažuju se za slabošku. Než bych si připustila smutek, raději se uzavřu do sebe a předstírám, že je všechno fajn. Dnešek byl ale tak náročný, že jsem měla nervy na dranc. Nevím, jestli můj pláč zavinil incident u pokladny, nebo spíš nahromaděný stres z toho, že se řítím do problému.

Podívala jsem se před sebe a viděla ukazatel toalet. „Musím si odskočit." Vychrlila jsem a urychleně vyšla ke dveřím se značkou 'ženy'. Nemohla jsem se na Caleba ani podívat, aby neviděl, že jsem se proměnila v hromadu neštěstí.

„Hej," zakřičel zamnou, když si uvědomil, že patrně není něco v pohodě. „děje se něco?"

„Všechno v poho," ujistila jsem ho, a přidala do kroku, abych se vyhnula případným dotazům. Vše za doprovodu klapání podpatků na naleštěné podlaze.

Vidění jsem měla jako v mlze a pod nosem jsem ucítila nepříjemně šimravou nudli. Nechutně jsem popotáhla, aby se nedostala na povrch.

Podle zvuků rychlých kroků zamnou mi bylo jasné, že jsem Caleba dostatečně nepřesvědčila. „Jsi si naprosto jistá? Zastav. Co se stalo?" Dvěma rychlými pohyby jsem si setřela slzy do hřbetu ruky. Briliantový náramek kýčovitě sedící na mém zápěstí zachrastil jako doprovodný orchestr. V kroku mě zastavil až stisk na mé paži. Chňapl mě, jako hadrovou panenku. Neohrabaně jsem se otočila jeho směrem a horko těžko chytala na vysokých jehlách balanc. O fous jsem unikla vyjeknutí, ale i tak mě ovládlo nečekané zmatení s počátečním vztekem.

„Oh, promiň," rychle vyhrkl, když zpozoroval, jak lehce semnou zalomcoval. Jeho tvář byla soustředěná a zvědavá. „Proč pláčeš?"

„To se nemůžu, sakra, ani vyčůrat?" Vyjela jsem po něm bez přemýšlení. „nemám v tomhle podělaným životě ani minutu klidu. Každej semnou mává, jak se mu zachce. Mám toho tak akorát po krk." Nasupeně jsem zaúpěla a s těžkým krokem pokračovala původním směrem.

Rychle jsem se ale vzpamatovala.

Vztek není dobrá věc, občas je ale bezpečnější být naštvaná, než smutná. Na Dereka jsem naštvaná často, někdy až zbytečně. Dokáže mě vytočit i naprostá maličkost. Na druhou stranu by do mě málo kdo řekl, že mám výbušnou povahu. Pravda je totiž taková, že nemám. Za ty roky co nejsem sama sebou jsem si vybudovala nové já, které se bojí toho, že se nechá zranit. A tak stavím tyhle hradby, které mě oddělují od těch, co by mi mohli ublížit. Představuju si, že jsem taková matrioška. Krásná malovaná panenka, která je složená z mnoha částí. První vrstva je zdvořilá a občas i milá. Moc vám toho o mně neřekne, zároveň ale nepoznáte, co já si myslím o vás. Je ale dostupná všem. Neurazí, ani nenadchne. Vídáte ji na obálkách časopisů a příspěvcích na sociálních sítích. Je přesně taková, jakou ji všichni chtějí mít.
Další je právě ta, která dokáže štípat, jako kopřiva. Má ostřejší jazyk a impulzivní povahu, je ale taková protože chrání ty menší a méně nebezpečné části mě, které jsou více náchylné. Neukazuju je tolik, protože bych litovala toho, že jim někdo ublížil.

Jsou vrstvy, co jsou vtipné, kreativní, jedna z nich je snílek, možná trochu naivka, další taky věří na osud, miluje děti, ale jsou i méně roztomilé stránky, které spíše zavání průšvihem. Tam uvnitř mám i fóbie, neduhy, obavy, strach z bouřek a dřevěných třísek a taky tajemství, která jsem ještě nikomu neřekla. Uvnitř toho všeho je pak ta nejmrňavější panenka, která znázorňuje moje malé nahé já, můj zdravý rozum, moje vědomí, moji duši. Když by mi ale někdo narušil a poničil tyhle ostatní vrstvy, zůstala by ta prťavá já odhalená a určitě by se ztratila. Jako ta malá panenka. Stačí chvilka nepozornosti a zmizí pod skříní, nebo v chlupatém koberci, nebo ji taky možná sežvýká pes a už ji nikdo nikdy nenajde.