Shine of the Diamond [cz romance]

0. Kapitola

Valná většina dospělých lidí by svůj obyčejný život popsali, jako rutinní. Vstanou, nasnídají se, jdou do práce, vrátí se zpátky domů, chvíle volného času, spánek a pak na novo. Sice se to jako rutina zdát může ale na rozdíl od mého života, je zde mnoho prostoru pro improvizaci. Co si dají na snídani? klidně zmrzlinu se šlehačkou, když se na to cítí. Pojedou do práce autem, nebo snad na kole? Jejich volba. Čím stráví těch několik hodin volna po práci? Vždyť je to fuk, jestli ho proleží na gauči s knihou v ruce, nebo se možná naučí ten nový recept, co tehdy viděli na tiktoku. Oproti tomu já a moje profese? Nalinkovaná do posledního řádku.

Vstávám v 7:00. Opláchnu si obličej ledovou vodou na probuzení a natřu ho opalovacím krémem.
Na lačno vypiju půl litru čerstvě odšťavněné celerové šťávy, která je dobrá na detoxikaci a pomáhá proti akné. Ne snad, že bych měla problematickou pleť ale jistota je jistota.

Poté se obleču do značkového sportovního oblečení a jdu si zaběhat na běžeckém pásu. Přesně 35 minut.

Kolem osmé hodiny opouštím vlažnou sprchu, což je přesně ten čas, co přichází maskérka, kadeřník a vizážistka.

Tváře jsou mi povědomé, tak se na ně usmívám a odpovídám na plytké dotazy. Kromě kadeřníka Andyho se kolem mě lidé často mění. Proto nezabředáváme do hlubšího poznávání. Mnohdy na to nezbývá ani čas.

„Jaká byla včerejší show?" Udeří na mě Andy, černovlasý kadeřník s natuženým knírkem, co mi zrovna vyčesává čokoládové vlasy do vysokého culíku a připevňuje příčesek. Moc dobře ví, jak moc příčesky nesnáším ale taková rozhodnutí, jako jak budu ten den vypadat, nenáleží ani jednomu z nás.

Zdvořile na jeho otázku pokrčím rameny a uznám, že stejná, jako vždycky. Potom mu taky sdělím, jeden úsměvný moment, kdy na podium dopadla prázdná lahev od coca-coly, což ve mě vyvolalo pocit, že bych si strašně ráda dala slazenou, bublinkovou sodovku, načež se společně usmějem, i když nešlo o nijak úsměvnou příhodku. Bublinkové pití jsem neměla měsíce, neli roky.

Když v 9 hodin do šatny vchází Derek, můj manager i přítel v jedné osobě, mám hotový účes i výrazné vyzývavé líčení, které mi ladí k dnešnímu outfitu sestávajícího z krajkového bílého korzetu, levandulových kapsáčů dole na gumu a nebezpečně vysokých bílých páskových sandálů. Odraz v zdrcadle připomíná Bratz panenku, která mi vůbec nepřijde povědomá. Pod vším tím pozlátkem sotva zahlédnu své modré oči, či přirozený tón olivové pleti. Není to o mně, jsem jen živá panenka na hraní.

„Dobré ráno," pozdraví Derek, ne zrovna pozitivně nalazeným tónem, když prochází za mými zády v perfektně padnoucím tmavě modrém obleku. Patrně kontroluje dnešní rozvrh v mobilu. Letmo zastihnu pohled jeho tmavých očí. V ranním svitu se mu v paprscích krásně odráží snědá pleť, patrně dědictví po pradědečkovi, tureckém imigrantovi. Za poslední roky se stal tím typem muže, kterého neuvidíte na veřejnosti s rozeplým límečkem. Je vždy perfektně ustrojený. Odrostlé černé vlasy upravené a nedbale sčesané dozadu a samozřejmě pěstěný moderně zastřižený vous. „za třicet minut je tu šofér, co nás odveze na letiště. 10:45 startujeme." Pronese zběžně, aniž by odtrhnul zrak od displeje.

„Stihnu snídani?" Zakručení v břiše ohlašovalo prázdnotu mého žaludku. Celerová šťáva není zrovna komplexní složkou potravy, co vás zasytí na hodiny.

„Najíš se až tam," odpoví stroze a zase zmizí z místnosti. Chvíli po něm i ostatní zaměstnanci, a já se tak ve své šatně ocitnu opět sama.

Ještě před odchodem seberu ze stolku mobil a nasadím pozitivní tvář. Nikdo nechce vidět znuděnou superstár. Chtějí mít na očích pouze tu šťastnou Diamond, tak by bylo neslušné jim to nedopřát.
Několikrát se falešně usměju na svůj odraz v zrcadle, než se mi na tváři opravdu usadí cosi jako pozitivní úšklebek. Je to takový můj rituál, před odchodem. Pokud totiž nemám důvod být šťastná přirozenou cestou, něčím to musím naladit. Ono totiž pod tíhou laku na vlasy a drahého líčení není prostor pro pozitivní náladu.

Moje rána jsou vždy podobná jen s malým množstvím proměnných, které se od sebe liší odstínem rtěnky, či materiálem aktuální garderóby. Minuty a hodiny v mém dni ubíhají tak rychle, až se některé dny divím, kam ten čas letí. Kdy se uráčí alespoň na moment zastavit, abych stihla popadnout dech a nabrat potřebné síly?

Když vstupuju do soukromého tryskáče, všímám si, že rozruch co jsem slyšela ze schodišti je náhle pryč. Tak jako vždy. Třebas, že je na křídle mé jméno, moji spolucestující dělají vše pro to, aby se vyhli třebas jen pohledu na mě. Vstupuji na palubu jako jedna z posledních. I přes jejich nepřítomné výrazy a mnohdy až otrávené pohledy slušně pozdravím. "Ahoj, všichni." mávnu nesměle rukou a snažím se předstírat, že nevnímám jejich každodenní odtažitost. Jsou to Derekovi přátelé, nevím, jaký je jejich úkol v našem týmu ale kdybych se na to zeptala, můj přítel by jistě přišel s vysvětlením, proč je platíme jako nepostradatelnou součást managementu. Potřebujeme dvě PR managerky, účetní, osobní asistenty, kteří ani neví datum mých narozenin a marketingové poradce? O tom pochybuji ale nahlas to neříkám.

Bezeslova se protáhnu uličkou tak, abych nikoho neobtěžovala a usadím se na nejvzdálenějším možném sedadle hned k okénku. Jakmile usednu, rozhovor a bujaré švitoření pokračuje, jako bych tu ani nebyla.

Nemám v plánu odposlouchávat jejich pitomé řeči a tak si z příručního zavazadla vyndám sluchátka a pustím si svůj oblíbený playlist. Občas se sama sobě divím, jak odlišný je můj hudební vkus od toho, co večer co večer předvádím na pódiu. Slaboduchý pop mě tolik nebere. Mám ráda živější, syrovější hudbu. Miluju, když slyším jednotlivé instrumenty, jak se mísí jeden do druhého a vytváří jedinečnou symfonii zvuků. V mých písních by jste opravdové instrumenty bohužel hledali marně. Obdivuji umělce, co umějí do hudby vložit emoci a hrají ji pro sebe, pro svou duši, ne jenom pro posluchače, aby přehlušili jejich pubertální myšlenky a doprovodili jejich přiopilé taneční kreace v klubu.

Skoro jsem si chtěla pochválit, jak je příjemné mít chvíli čas pro sebe, v klidu, když jsem na svém rameni ucítila něčí ruku. Téměř jsem sebou cukla a panicky sundala bílá sluchátka z hlavy.

Zvedla jsem hlavu vzhůru a pohlédla do chladných očí. Jeho urostlá postava se nademnou zjevila z nenadání, jako bouřkový mrak. „Diamond?" oslovil mě Derek, přičemž se posadil na sedačku naproti mně. „Chci se jen ujistit, že víš, jak dnešek proběhne."opřel se do sedačky, přehodil nohu přes nohu a vytasil mobil s plánovačem.

Narovnala jsem se a poslouchala.

„Před jednou dorazíme do LA. Zvukovou zkoušku máme až v šest. Chci ať si před tím sjedete s tanečníky choreografii. Potom by sis měla vyzkoušet kostým. Nechali jsme ti ušít nový speciálně k téhle příležitosti." Mrknul na hodinky, jako by mu utíkal čas, a pak zase pokračoval. „zadal jsem míry z minula ale zdá se mi, že dneska máš ty kalhoty na bocích trochu obtažené, takže kdyby něco, bude dost času na úpravy. Program začíná v půl deváté. Pokud se nic nezmění, jdeš na řadu jako druhá." Dořekl a nečekal na moji odpověď. Zvedl se, zastrčil si mobil do vnitřní strany saka a odebral se opět ke skupině.

Aniž bych si s dnešním programem, či nemístnou připomínku na mé boky lámala hlavu, jsem opět nasadila sluchátka, svezla se níž do sedačky a znaveně zavřela oči. Ještě posledních 10 minut ticha, prosím...

A takhle jde můj život. Od rána do večera v kole, pak jdu spát a ráno nanovo. Že se to nepodobá rutině? Že je můj život vzrušující? Z venčí to může vypadat jinak. Pro mě je ale tenhle život svazující. Neustále si připadám, jako obalená strečovou fólií. Lidi kolem mě si mě pinkají z rohu do rohu a nikdo se mě neptá na názor. Jsem zpěvačka ale nemám hlas, jsem hudebník,, co nemá vlastní hudbu, jsem lidská bytost, co nemá nárok na duši. Jsem jen figurýna. Abych ale nelhala, dnešek měl být trochu jiný. O malý kousek lepší.