Life Change *POZASTAVENO*

Mise

Celou cestu jsme mlčeli. Nebylo o čem mluvit. Já jsem byla naštvaná a Clint byl v rozpacích, protože to moc dobře věděl. 

Po příjezdu na základnu Avengers jsem se odebrala do ložnice, abych vybalila a opět vyskládala oblečení do skříní. Asi po 30 minutách mi kdosi zaklepal na dveře. 

,,Ano?" 

,, Můžeš prosím se mnou?" Objevil se ve dveřích Steve. S opovržením jsem si odfrkla, hodila tašky pod postel a odešla s ním. 
,,Jsi nějaká nabrušená." pokoušel se zahájit konverzaci, ale vzápětí zalitoval. 
,,To asi nebudu komentovat." Odfoukla jsem si vlasy z čela. Steve mlčel. V tuhle chvíli asi tušil, že opravdu není radno si se mnou zahrávat. Clinta jsem od našeho příjezdu neviděla. Možná jsem neměla právo na něj být naštvaná, vždyť on si to vlastně ani sám nevybral. Poslali nás do práce oba. 
Došli jsme až do společenské místnosti, kde seděl Fury, Clint a Hillová. 

,,Tak co se děje?" Spustila jsem s notnou dávkou naštvanosti a doufala, že mi to k něčemu bude. 
,,Potřebujeme Vás v utajení. " začal ,,samostatně." dodal

Nastalo trapné ticho. Dost hluboké ticho.
,, To je vtip, že?" probral se první Clint z šoku.
,,Ne, myslím to naprosto vážně." Odpověděl mu Fury s kamennou tváří.
,,Co když s tím nebudu souhlasit?" zeptala jsem se. 
,,Nikdo se vás na váš souhlas neptal. Musíte chránit lidstvo."
,,Na jak dlouho to je?" zeptal se Clint s ledovým klidem, až mě to samotnou překvapilo. 
,,Oficiálně na 3 měsíce." odpověděla Hillová.
,,A neoficiálně?" Zeptala jsem se se založenýma rukama.
,,Neoficiálně až na 3 roky, to záleží od toho, jak se to bude vyvíjet." Špitla
,,No ale to už je fakt všechno! Překazíte nám dovolenou a pak se ještě máme rozdělit na 3 roky?!" Vstala jsem tak rychle, že židle za mnou se zvrátila.
,,Fury tohle fakt ale nemůžete myslet vážně?" přidal se Clint. Díky bohu.
,,Myslím to smrtelně vážně a nedohadujte se se mnou!! Tohle jsou vaše rozkazy, takže je budete plnit!" Rozkřičel se a pak spěšně odešel s Hillovou v patách aby ukončili jakékoliv další dohady. Otočila jsem se na Clinta s nadějí, že už konečně pochopí, že tohle nejde.

,,Já vím, že se ti to ani trochu nelíbí. Mě se to taky nelíbí..." začal ,, ale rozkazy bychom plnit měli. Oba víme, že je potřebujeme." Prohlásil. 
,,Jo a ty ses zbláznil taky." zvedla jsem se a odešla. Jak si vůbec mohl myslet, že tohle je pro mě důvod. Z rukou se mi začalo kouřit naštvaností. Měla jsem chuť něco zapálit. Vyběhla jsem proto ven z budovy do nejbližšího lesa a tam jsem se konečně rozohnila. Byl to očišťující pocit, ale takhle stejně ve mě zůstával i pocit zbytečnosti. Začal mi dost vážně chybět můj starý život. Volat své matce nemělo cenu, nenašla bych u ní pochopení, a bohužel jsem v hloubi duše věděla, že ať budu protestovat, jak chci, stejně mě na tu misi pošlou. 

Z venkovního prostoru jsem se vrátila za 2 hodiny a bylo mi úplně jedno, jestli jsem už měla odletět na misi nebo ne. Jakmile jsem vešla chodbou do budovy, potkala jsem Clinta. 

,,Kde jsi?!" Vyběhnul na mě.
,,A ty se o tohle zajímáš odkdy?" zeptala jsem se ho a dál mířila k naši společné ubykaci. 
,,Nech toho, teď mi křivdíš, já jsem s tím nemohl nic udělat." omlouval se. 
,,Ale mohl jsi víc protestovat." 
,,Bylo to úplně zbytečný abys věděla. Na tu misi nás pošlou odděleně ať se nám to líbí nebo ne. " Pokrčil rameny. 
,,Ano, naprostá klasika tady v tomhle jiném světě." odfrkla jsem si
,,Už toho nech. Ničemu tím nepomůžeš. A teď pojď, máme se nachystat a převzít si veškeré informace." táhl mě za ruku. Nechala jsem se táhnout, ale nesouhlasila jsem s tím. 

O pár desítek minut později jsme si přebrali veškeré informace, každý sám, abychom se nemohli kontaktovat a nemohli tak narušit misi. Ani nevím, kam poslali Clinta, ani na jak dlouho, ani jaké bude jeho krytí, nic. Stejně tak on nevěděl nic o mně. 

,,Nic mi neřekneš, viď?" zeptala jsem se ho, když jsme se sešli na ubykaci abychom si pobalili to nejnutnější.
,,Ty víš, že si navzájem nic říct nesmíme. " Sklopil oči.
,,Jo, já vím." a nastalo ticho. Zase to hnusné ticho, tentokrát s příchutí smutku, ale nasranosti zároveň. Šli jsme do neznáma, a do strachu. Poslední mise v utajení nedopadla pro Clinta dobře a já měla zase obavu, jak to skončí tentokrát. 

Loučili jsme se poměrně dlouho, on pak nasedl do svého vozu a odjel. Já jsem ještě chvíli koukala za prachem za jeho autem a až poté jsem nastoupila do svého. V tu chvíli se spustil vodopád slz, ač jsem je chtěla zadržet. Rozjela jsem se směr Los Angeles. Tam jsem měla plnit svou misi. Měla jsem dělat jakousi expertku na počítačové sítě se slibnou kariérou a jistým postupem a přitom jsem měla dávat pozor na kluka, který byl nějakým způsobem důležitý pro Shield a já nevěděla ani proč. Každopádně jsme spolu měli pracovat v jedné firmě, v kanceláři vedle sebe a pomalu stejně věkově. Jaká náhoda. 

Za sebou jsem nechala základnu a před mnou se táhlo další dobrodružství. Dobrodružství bez Clinta, které taky mohlo skončit smrtí jednoho z nás. Ale tuhle variantu jsem si nechtěla za žádnou cenu připustit.