Life Change *POZASTAVENO*

Mé pravé já

,,Soustřeď se na tuhle sklenici a odhoď ji." Postavil sklenici naproti mě Tony. Soustředila jsem se na sklenici. Po pár vteřinách sklenice odletěla a roztříštila se. Všichni tři se na mě podívali.

,,Vypadá to,že jsi v tobě měla ukrytý dar ovládat živly." Oznámil mi Bruce.

,,Cože? Tohle už je moc velká šílenost." Bránila jsem se. Nějak se mi to nezdálo.

,,Není." Bruce mi podal další sklenici.

,,Představ si,jak ti z konečků prstů teče voda a plní tuhle sklenici." Rozkázal mi. I přestože mi to přišlo jako naprostá šílenost,udělala jsem to. Stalo se to,co všichni čekali. Sklenice se naplnila.

,,No do háje." Zanadávala jsem.

,,Co nám chybí? Oheň a vzduch." Promluvil Steve. Ledabyle jsem luskla prsty v naději,že je to jenom blbý žert. Nebyl. Z prstu mi vyšlehl malý plamínek. Leknutím jsem zatřásla rukou a plamínek zmizel.

,,Máme tu výjimečnou." Prohlásil vítězoslavně Tony. Sjela jsem ho vražedným pohledem.

,,Tohle není sranda. Můžu vám tu kdykoliv něco zapálit." Vylítla jsem na něj.

,,Klid Natali,nemusíš se bát. Naučíš se to ovládat." Uklidnil mě Bruce.

,,Jdu na ubikaci." Vstala jsem a naštvaně odkráčela. Taková blbost. Ovládání živlů.Zapadla jsem na ubikaci. Když jsem si sedla na postel,jen tak z nudy jsem si hrála s tím ohýnkem,co mi koluje v žilách. Přísahám bohu,že jsem 14 dní nevylezla. Bála jsem se,že někomu ublížím. 

Dnes je to měsíc,co Cint odešel. Už ani nepočítám noci,které jsem probrečela. Strašně mi chybí. Své nové schopnosti už mám celkem pod kontrolou a překvapivě jsem ani nic nezapálila. Celý Shield už to ví. Dostala jsem nový nehořlavý a nepromokavý overál,který mi navrhl sám Tony. Máma z toho moc nadšená tedy nebyla.

,,Natalie,musím ti něco říct!!" Vběhl mi na ubikaci Peter. Zhasla jsem plamínek,do kterého jsem koukala už asi hodinu.

,,Co se stalo?" Slezla jsem z postele.

,,Clint...." Začal a sotva popadal dech.

,,Co je s ním?!" Začala jsem se strachovat.

,,Je v kómatu! Teď ho přivezli!" Vypadlo s něj konečně. Hrklo ve mně. Vyběhla jsem z ubikace na ošetřovnu. Do očí se mi nahrnuly slzy. Když jsem tam doběhla,všichni stáli ve dveřích. Propletla jsem se mezi nimi a naskytl se mi ten nejhrůznější pohled. Clint tam ležel na lůžku celý pomlácený se zlomenou ruku a spal. Kolem něj pípaly přístroje. Propukla jsem v pláč a vrhla se máme do náruče. Překvapivě také brečela. Psychicky jsem to neunesla a složila se. Tři dny různě po Helicarrieru pršelo. Způsobila jsem to já,ale mně to bylo úplně jedno.Vydržela jsem hodiny ležet a koukat do  stropu. Ostatní se mi snažili různě pomoct,ale bezúspěšně. Po 14 dnech našel Peter řešení.

,,Nemusíš tam být dlouho." Zastavili jsme se před pokojem,kde ležel Clint.

,,Někde jsem ale četl,že když mluvíš na ty,co jsou v kómatu,tak se rychleji uzdraví." Usmál se. Otočila jsem se ke dveřím. Vstoupila jsem. U Clintovi postele stála židle. Sedla jsem si na ní a chytla ho za zdravou ruku.

,,Ahoj Clinte." Pozdravila jsem ho. Odpověděli mi jenom přístroje. Mlčela jsem. Jak mám mluvit na někoho,kdo spí? Všimla jsem si,že na stolku leží kniha. Název té knihy jsem nikdy neviděla. Vzala jsem ji a jen tak namátko prolistovala. Jedna stránka byla založena mou fotkou. Pokračovala jsem na místě,kde byla založena. U Clinta jsem strávila poměrně dlouhou dobu. Dodalo mi to sebevědomí.