Žít

Byt

Byl opatrný.

Opravdu.

Byl tu dřív než předtím a Sam mu hlídal záda. Policie ještě ani nevěděla, kde Bucky bydlí. Steve si to naštěstí pamatoval. Aspoň k něčemu mu séru bylo dobré. Nemohl zapomenout ani drobné detaily. A bylo jedno, jestli to byla adresa nebo chuť popela vznášejícího se ve vzduchu.

Přišel k Buckyho bytu v civilu. Žádný Kapitán Amerika, jen Steve. Samovi se to nelíbilo, ale přemluvil ho. Stejně jako ho tehdy přemluvil, aby Sokovskou dohodu nepodepisoval. Stejně, jako teď přemluvil, aby podepsal.

Neudělal doktor Erskine chybu, když si vybral jeho? Na co Steve sáhl, to... A všechny stáhl s sebou.

Zevnitř bytu slyšel puštěnou vodu a cinkání nádobí.

Polkl a zaklepal.

Voda se zastavila.

Ticho.

Pod dveřmi se objevil stín.

Pousmál se a zamával na kukátko. Připadal si jako blázen.

Dveře se pootevřely a ve škvíře se objevila Buckyho hlava. „Ano?"

Snažil se vypadat neškodně. Prázdné ruce nechal viset podél těla. Kostkovanou košili měl rozepnutou, aby pod ní bylo vidět jen tričko a že nemá zbraň. „Ahoj. Poznáváš mě?"

Nic. Bucky se na něj jen prázdně díval.

Prohrábl si vlasy. „Ehm... Ahoj. Já jsem Steve? Steve Rogers, kdysi jsme spolu chodili do školy, byli jsme spolu v armádě? A, no... Zatraceně, na tohle jsem fakt marnej. Promiň." Zhluboka se nadechl.

Bucky ho dál škvírou pozoroval.

„Podívej. Přicházím v míru? A přišel jsem tě varovat a pomoct ti?"

Dveře se ani nepohnuly, stejně jako Bucky. „Varovat před čím?"

„Můžu dál?"

Dveře se o kousek přivřely.

Takže to je asi ne. „Ve Vídni někdo vyhodil do povětří OSN a hodil to na tebe," řekl snad klidně.

Ticho.

Žádná reakce.

„Vytáhl jsi mě tehdy z řeky, proč?" zkusil se zeptat.

Bucky zavrtěl hlavou. „Já nevím."

Steve měl co dělat, aby ho nepopadl a nezatřásl s ním. „Ale víš. Z nějakého důvodu jsi mě vytáhl z tý řeky a z nějakého důvodu pořád stojíš tady u těch dveří."

„To se může hned změnit."

Uchechtl se. Byl to malý vtip ale pořád to byl vtip. „Podívej. V životě jsem udělal spoustu, spoustu chyb. Ale vím, že teď se nepletu. Vím, že to nebyla tvoje bomba a vím, že nechceš nic jiného než žít v klidu."

Přimhouřil oči. „Jak to víš?"

„Viděl jsem ten záznam. Ve skutečnosti jsi vyšší. A nejsi tak hloupý, aby ses podíval do kamery."

Fungovalo to na Nat, na něj by to mohlo fungovat taky, ne?

„Jak víš, co chci za život?"

Zaváhal. Vzpomněl si, jak se Bucky tvářil, když musel z pastvin Wakandy zpátky do bojového. Ten výraz Steve viděl u vojáků, které čekala další služba v zákopech. Nikdy neřekli ne. Ale raději by byli kdekoliv jinde a jen nějaký dávno ztracený ideál je pořád držel nad vodou.

Pokrčil rameny a dal si ruce do kapes. „Mohl ses stát nejlepším a nejdražším žoldákem na světě. Místo toho žiješ v bytě v činžáku. Přijde mi, že kdybys nechtěl klidný život, nebyl bys tu."

Dveře se otevřely a Bucky ustoupil stranou „Jsi nějak chytrý."

Pousmál se a pomalu a opatrně vešel dovnitř. „To víš, to je to stáří. Člověk je hned moudřejší."

„Kolik máme času?"

„Dost. Aspoň hodinu." Byl připravený na jakýkoliv Buckyho pohyb, který by naznačoval útěk nebo útok. Ten ale procházel ložnicí, obývákem i kuchyní v jednom a sbíral věci. Z podlahy vypáčil prkno a vzal z něj batoh, do brašny vyskládal oblečení a dal do ní i zápisník z ledničky.

Ten si pamatoval. Kdyby ho prolistoval, našel by v něm poznámky o dnešní době, o sobě i o jejich Komandu a Kapitánu Amerika.

Ještě jednou se rozhlédl. Buckyho byt byl bez těch drobností, které by ho dělaly domovem, ale nádobí bylo napůl umyté ve dřezu, na zdi visel kalendář s pin-up modelkami... Přišel blíž a podíval se na slečnu června. Byla to přemalovaná stylizovaná fotka. Takové měli i tehdy. Fotka slečny červen nebyla tak odvážná, jak by v dnešní době mohla být, ale pořád –

„Jestli se nudíš, můžeš domýt nádobí, pako."

Pousmál se.

Tak mu tenhle Bucky už dlouho neřekl.