Žít

YEET

Terapie vážně pomáhaly.

Bylo to zvláštní, ale... ani si neuvědomil tu tíhu, dokud nebyla pryč.

Prý měl před sebou ještě dlouhou cestu.

Ale už teď mu bylo líp. Hodně mu pomohl Tonyho BIZÁR. Neměl to odkládat.

Prý měl posttraumatický stresový syndrom. Deprese. Úzkosti.

Prý nebylo běžné, aby měl někdo noční můry každou noc.

Nepamatoval si jedinou noc od třiačtyřicátého, kterou by prospal a kdy by neměl noční můru. Rozhodně ne po tom dni, kdy ze základny HYDRY dostal Buckyho, Jima, Tima, Gabea, Jamese, Jacqua a ostatní.

Trochu se bál.

Neznal se.

Neznal se bez té tíhy.

Byl to vůbec ještě on?

Neznal toho Steva, co se ráno probudil a necítil se jako kus rampouchu, kterému hrozilo, že se rozteče. Který slyší zpívat ptáky v parku. Který vidí sluneční paprsky, jak prochází skleněnou vitráží v kostele. Který cítí radost místo bodavého prázdna, když se něho Tony, Nat nebo Bucky usmějí.

Neznal Steva, který se na něj díval ze zrcadla, a měl takové... živé? Je to to správné slovo? Živé oči? Ano, to zní dobře. Živé oči. Nebyl na ně vůbec zvyklý. Ale ani si předtím nevšiml, že by nebyly... živé.

Asi by měl víc číst. Rozšířit si slovní zásobu.

A nejspíš něco nového. Má problém pochopit půlku věcí, co Spider-Man říká. I když to bylo možná rychlostí, jakou mluvil. Nebo tím, že je génius. Pořád nebyl úplně přesvědčený, že s Tonym nejsou příbuzní. Tony nemusel být zrovna jeho otec, ale co bratr nebo strýc?

Howard si vždycky rozuměl s ženami.

Všechno bylo možné.

Už si byl skoro jistý, že uměl správně použít výraz YEET. Je ale pravda, že poprvé, když to použil při házení štítu po Rhodeym, Spider-Man minul svou sítí cíl a málem se zřítil na tréninkové žíněnky.

Možná by YEET používat neměl.

Ale jinak si rozuměli.

Podle všeho byl Peterův humor na vkus ostatních hodně temný a absurdní. Neměl problém vtipkovat o smrti, o marnosti, o konci světa. O konci světa způsobeném globálním oteplováním a znečišťováním planety a ne Thanosem. O tom samozřejmě nikdo nic neviděl, i když se na útok z vesmíru připravovali. Armádu, která útočila na New York, už všichni brali vážně a byla jen otázka času, než přijde další.

Ale Steve Peterovi rozuměl. S Buckym byli kupodivu jediní z dospělých, kteří reagovali tak, jak si Spider-Man představoval. Jednou, když Peter přeřekl, a Natashe řekl teto, dramaticky prohlásil, ať ho někdo rovnou zabije. Bucky mu se vší vážností dal na výběr, jestli by radši kulku, nůž, zlomený vaz nebo jed.

Což bylo vtipné a Steve si zatím bude stát.

I Peterovi to přišlo vtipné. Vybral si kulku a poprosil o ni přímo mezi oči.

To byla dobrá volba.

No, dopadlo to tak, že Buckyho další dva týdny střežili jako paranoidní hlídači v muzeu a k Peterovi se bez dozoru nesměl přiblížit. A už vůbec ne s pistolí. Když se pak šel Steve ujistit, že je Peter v pohodě, a ujasnit si, jestli to byl nebo nebyl vtip, dostal od něj lekci na téma generace. A podle všeho jeho a Peterovu generaci spojuje vyrůstání v kolabující společnosti? Jo, dvacáté první století bylo matoucí, ale aspoň nebyl podle všeho úplně mimo.

Peter vtipkoval a Bucky odpověděl přesně, jak měl, a bylo v pořádku, že to Stevovi přišlo jako dobrá a vtipná konverzace a ostatní to jen nechápali. Steve a Bucky nebyli mimo. Ostatní byli mimo. A to byl zatraceně dobrý pocit.

Asi by ho nemělo tolik utěšovat to, že není divný, protože je Steve a z jiné doby, a že vyrůstá celá generace lidí, vedle kterých už divný nebude. Ale utěšovalo ho to.

A nebyl zase o tolik starší než oni. Vždyť mu bylo jen třicet.

Neznělo to tak bombasticky jako devadesát osm. Ale vážně mu bylo jen třicet.

A díky terapii už věděl, že si může dovolit být unavený. Rozčilený. Frustrovaný. Že může chtít zalézt do postele a už nikdy nevylézt.

Nemusel bojovat s celým světem, aby zachránil celý svět.

Mohl se opřít o ostatní.

Byli tým.