,,I'll be back one day" // Sirius Black

4 ~ SEN

         Brzký večer, první den v měsíci, samotná Emily bloudící po Zapovězeném lese při houkání sov a vytí vlkodlaků. Pro ni to byla uklidňující procházka, ale pro člověka slabší povahy noční můra. Za praskání větví v pozadí si Emily vykračovala přímo ke svému oblíbenému místu, obrovskému kameni jen kousek od hnízda jednorožců, které tak ráda sleduje. Jednorožci jsou plachá zvířata, většinou vás nenechají se k nim přiblížit a už vůbec ne na ně sáhnout, to se děje jen výjimečně, avšak pozorovat je z dálky je něco neuvěřitelného. Emily se přikrčila za velký kámen tak, aby mohla vidět na jednorožce a vyčkávala i na příchod dalších kouzelných zvířat s vzácnou stříbrnou krví, rohy a žíní, obvykle přidávaných do jader hůlek. Netrvalo dlouho než se v dálce na kopci vynořil krásný, velký, bílý kůň s dlouhým rohem na hlavě a za ním spoustu dospělých jednorožců s hříbaty. Jen tak si pobíhali v potoce a na kopci, radostně házeli hlavami, ladně se oháněli ocasy a ohlíželi se všude okolo, jestli jim nehrozí nebezpečí. Existuje tolik lidí, co se je snažili chytit, tyto případy skončili smrtí, vážným zraněním nebo útěkem, nic mezitím. Emily se chtěla dostat blíž, pozorovat je z menší dálky, proto udělala dva opatrné kroky, věděla, jak moc riskuje, načež pod její botou praskla větev. Všichni jednorožci se zděšeně ohlédli jejím směrem a začali okamžitě utíkat pryč. Až když se pohledem dostala od vzdálených, utíkajících jednorožců, všimla si jednoho hříběte, které pořád stálo na místě a snažilo se utrhnout trávu ze země tak, že přikrčilo co nejvíce přední nohy a natahovalo se až k nízké trávě, zřejmě si nevšimlo rozruchu kolem něj. Emily chvíli přemýšlela, co má dělat, nakonec se pomalými krůčky vydala až k zapomenutému mláděti. Byla jen kousek od něj, když na ni pohlédlo a vystrašeně udělalo pár kroků dozadu. Emily si klekla ve znaku, že mu nechce ublížit a natáhla před sebe ruku. Hříbě se začalo opatrně přibližovat a ve chvíli, kdy se opřelo o Emilyinu ruku se jí zastavilo srdce a na tváři vyskočil úsměv, jen se trochu pohla, aby se dostala ještě blíže, avšak tento krok jednorožce vystrašil a zmizel v dáli lesa jako ostatní z jeho stáda. Emily si povzdychla a rozhodla se, že se vrátí zpátky do hradu, avšak v ten moment se z lesa, nedaleko ní, ozval jakýsi zvuk, jakoby slyšela bolestné zařechtání. Rozběhla se za zvukem a když se přiblížila tomu místu, zpomalila. V lese bylo ticho, nebylo slyšet jediné houkání, vytí ani řehtání. Bála se. Myslela si prvně, že si mohlo hříbě v běhu zlomit nohu, ale jakmile zabočila za strom zahlédla něco zvláštního. Na zemi ležel jednorožčí ocas. Popošla pár dalších kroků dopředu a přesně v ten moment se ji zrychlil tep, zalapala po dechu, ve vystrašení otevřela pusa a vydala zděšený zvuk. U keře ležel mladý jednorožec a z otevřené rány na břiše mu proudem tekla stříbrná krev, jen tak bezvládně ležel a naposledy vydechl. Emily se i přes potoky slz ohlédla kolem sebe, ale neviděla nic, nikoho, kdo by mohl jednorožci ublížit. Málem ji vyskočilo srdce z hrudníku, když za ní praskla větev a zpoza stromu daleko od ležícího hříběte vyšlo něco velkého, černého. Cítila se jako ve strašidelném filmu, který nikdy nikdo ze strachu nedokoukal celý. Obrys tvora vypadal jako nějaké zvíře. Emily začala couvat, avšak zakopla o větev a zůstala ležet opřená o strom, smířená se smrtí. Tvorův dech a kroky po listí se ozívali v uších jako ozvěna, než tvor vyběhl přímo proti Emily...

        V ten moment jsem se celá zpocená a udýchaná se slzami v očích probudila ze strašlivého snu. Vlastně jsem ještě nějakou chvíli přemýšlela, jestli to byl sen, ale má pohodlná a měkká postel mě přesvědčila, že to byla jen noční můra. Rozhlédla jsem se po pokoji, naštěstí holky spaly, což se divím, jelikož Lily slyší všechno, probudí jí jen, když někdo dýchá trochu víc nahlas než normálně. Lilyin budík ukazoval tři hodiny ráno a mně se už nechtělo spát. Tichými kroky jsem vyšla z pokoje v pyžamu, aniž by si toho někdo všiml, sešla schody a ocitla se v prázdné nebelvírské společenské místnosti. Sedla jsem si na velkou pohovku naproti krbu a sledovala oheň v něm. Plameny mocně šlehaly stěny krbu a přitom příjemně praskaly, zvuk praskajícího ohně mě uklidňoval. Začaly se mi zavírat oči, možná bych i usla, kdybych neuslyšela kroky scházející po schodech od klučičích ložnic. Můj pohled se přetočil na přicházejícího Remuse, který vypadal dost překvapeně, když se jeho zelené oči střetly s těma mýma.