žádost přijata

~17~

Dny ubíhaly a já si začal pomalu zvykat a zjišťovat co si smím dovoliti a co ne, co smím říct, co smím udělat aby jsem ho nenaštval. Za tu dobu jsem nedostal žádný trest.. jak dlouho tu jsem vůbec? Týden? Možná, že jo. Nějak to nepočítám a ani nevnímám jestli je venku světlo či je tajuplná noc a člověk venku nevidí ani na krok. Ale však přesto, že už tak nějak vím co smím a co ne, tak přesto jsem víc a víc zlobivý jak říká on. Odmlouvám, dělám si srandu.. a teď to není žádná vyjímka, jenže problém je v tom, že je velmi kousek od toho mi dát slibovaný trest. 
"Stejně by jste to ani neudělal." usměju se na něj jako neviňátko na které se nedá zlobit i kdyby udělalo cokoliv, ale však u něj se tohle říci nedá.. bohužel.. a hned jsem litoval, že jsem nedržel zobák, že jsem radši nebyl ticho a nebyl ten tichý hoch který se bojí o svůj život jako na začátku když mne unesl a střežil mne jako oko v hlavě abych mu neutekl.. jenže teď je pozdě na litování sama sebe a svých činů.

"Nebul, sám sis to zavinil, sám jsi věděl, co přijde když se budeš chovat tak jak nemáš. Tak nebul nebo ti dám mnohem větší důvod k tomu abys mi tu brečel." Zakroutí nade mnou nechápavě Levi který mne ve sklepě, kde jsem se dlouho nepodíval od toho dne, kdy mne unesl a já se zde vzbudil. Však jakmile jsem zahlédl v jeho rukou bičík na který se tak šťastně usmíval. Byl šťasten, že mi konečně mohl dát trest.. trest který jsem si zasloužil za mé nepříčetné chování.. z když mne tolikrát upozornil, že není radno s ním si zahrávat..
"Tvým úkolem bude každou ránu počítat. Nahlas. Pokud, že jen jednu jedinou vynecháš, dostaneš dvakrát tolik, je ti to jasný?." Seznámí mne s tím, co mne čeká a já hned na jeho otázku, zda mi je to dost jasný kladně odpovím.
Klečím uprostřed místnosti, podlahu propaluju pohledem a připravuji se na to, co mne čeká.
"Jedna.." syknu bolestí když konec biče se dotkne mé kůže na holých zádech. Z očí se mi hned začne hrnout mnohem víc slz než předtím.
"Pět.. šest.." počítal jsem dal a dál a ač jsem dostal jen pár ran, tak už jsem doufal, že přestane a budu mít konečně klid.. budu moci konečně oddychnout úlevou.
"Deset.." dostal jsem poslední ránu a zhluboka jsem oddychoval.
"Tss.. máš hroznou výdrž." Povzdeche si, uklidí bič zpět na své místo a zas se ke mně vrátí.
"Pojď.. vyčistím ti ty rány ať se ti tam nedostane infekce." Poví když mne vezme do náruče a i se mnou vyjde schody nahoru ze sklepa a odejde se mnou do koupelny, kde mne posadí na vanu zády k sobě. Z poličky vezme desinfekci a začne mi čistit rány které mi vytvořil bičem za trest. A ptám se sám sebe.. stálo mi to za to? Ne, nestálo, ale však teď moc dobře vím, že ho nasrat není dobrý nápad, který bych měl realizovat víckrát. Jednou to stačilo, ale však.. nikdy nevím, kdy zas něco takového by mi mohl udělat. 

"Za chyby se platí, neměl sis vyskakovat. Několikrát jsem tě upozornil, několikrát jsem ti hrozil s tím, abys toho nechal, že to dobře nedopadne, ale však ty ne.. a víš ty co? Aby sis to pořádně zapamatoval, tohle není ještě konec tvého trestu. Večer přijde druhá část trestu, na kterou se dosti těším." Ušklíbne se a dá ruce od mých zad. 
"Super, máš to vyčištěný. Ještě náplast.. tak.. supr, už se ti tam žádná infekce nedostane." Uklidí všechny věci zpět na místo a otočí se na mne. 
"Nemůžu se dočkat večera." Na tváři mu hraje posměšný úšklebek který se mé osobě vysmíval za mojí velkolepou hloupost a tupost. 


Já vím já vím, dlouho jste čekali, ale prázdniny jsem měla dost nabitý, že jsem byla ráda, že jsem měla čas sama pro sebe a mé koníčky, ale však prázdniny skončily a se školou přichází i povinnosti, takže se budu snažit více věnovat psaní a ne celodenní lítání venku s mými přáteli.