Princess of Hell: Monster [2]

11-Vzpomínky

Seděla jsem s Wandou na posteli a tiše koukala pod sebe. Nevěděla jsem, jak mám začít. Nevěděla jsem, jak jí to mám vysvětlit, sama tomu totiž nerozumím. Nevím, ani kdy k tomu pořádně došlo.

„Řekni mi vše, co víš," upřeně se na mě dívala. Bylo to dost děsivé, co si budeme. Ale ještě děsivější byla představa, že ten pekelný šušeň uteče.

„To je to. Zrovna moc toho nevím. Když jsem se vrátila do pekla, vím, že jsem usedla na trůn, a spousta, opravdu spousta démonů s tím nesouhlasila, tak jsem udělala opravdu hodně zlých věcí, abych si získala jejich důvěru, ale ani to nepomohlo. Konkrétně u jedné skupiny, proto jsem je musela...zabít. Což se povedlo, až na jednoho člena, ten to očividně přežil," s povzdychem jsem se podívala na Wandu, která pouze přikyvovala jakoby, bylo obyčejné úterý.

„A členy té skupiny si náhodou nepamatuješ, co?" podívala se na mě nejistě a podepřela si bradu rukou. Kdybych si je pamatovala, měli bychom o problém méně. Záporně jsem zakroutila hlavou a ruce si složila do klína.

„Takže si myslíš, že ten jeden, co to přežil, je tou osobou, co si zotročila shedim?" podívala se na mě zvědavě Wanda. Souhlasně jsem přikývla a nehty si stiskla rukáv mikiny.

„Jenže si nedokážu vybavit jeho jméno, jeho tvář, nic. Jediné, na co si dokážu vzpomenout, jsou jeho schopnosti," s povzdychem jsem sebou praštila do postele a zahleděla se na strop.

„To znamená, že ti nevymazal veškeré vzpomínky. Nebo ti je něco probudilo." Wanda spadla na postel vedle mě a podívala se na mě. Mohl to být ten nápis? Protože byl dost nečitelný.

„Takže čínské vymazaní vzpomínek, je to tak?" zvedla jsem obočí a v duchu přemýšlela zase nad tím nápisem. Bylo to pouhé oznámení, ale bylo za tím něco více.

„Buď to, nebo ti je něco probudilo. Nějaké nápady, co by to mohlo být?" podívala se na mě se zvednutým obočím a přihlouplým úsměvem.

„Jo. Když nás Fury poslal na ty dva shedim, Steve s Buckym šli hledat toho, kdo je ovládá. Napadlo mě, že by tam mohl být, neboť ovládat dvě shedim zaráz je dost náročné. A měla jsem pravdu, byl tam. Akorát jsme přišli po otevírací době. Jediné, co jsme našli, byl křídový nápis na zdi." Upřeně jsem hleděla na strop nad sebou.

„Co tam bylo napsané? A přestaň se tolik bavit se Starkem, mluvíš už jako on," protočila oči, ale na rtech jí hrál slabý úsměv.

„Už přicházím. Nebylo to nijak zvlášť děsivé, podle mě o sobě chtěl pouze dát vědět, chtěl, abychom věděli, že je o krok napřed," podívala jsem se na Wandu, která pouze souhlasně přikývla.

„Možná ti s tím mohu pomoci. Když mě pustíš do tvé hlavy. Tvoje vzpomínky nejsou pryč, pouze potlačené," podívala se na mě. S povzdychem jsem souhlasně přikývla a posadila se do tureckého sedu. Wanda zopakovala to samé, co já, a ruce přiložila k mým spánkům.

„Promiň, pokud to bude bolet," lítostivě se usmála, ale stejně mi bylo jasné, že si to užívá. Po chvíli mi před očima začaly běhat různé obrazy. Pravděpodobně z mého života.

***
Čas plynul, a nám se nedařilo narazit na správnou vzpomínku. Nedařilo se nám najít nic, co by nám mohlo pomoci zjistit, kdo je náš nepřítel. Wanda dala ruce pryč z mých spánků a podívala se na mě s lítostí v očích.

„Chceš to zkusit ještě jednou?" nadzvedla obočí. Zakroutila jsem hlavou a opřela se o zeď za sebou. To poslední, co jsem chtěla je, aby se mi někdo celý den hrabal v hlavě.

„Měly bychom to znovu zkusit zítra." S kývnutím vstala z postele a beze slova odešla. Nejspíše se na mě ještě pořád zlobí. Trochu. Riskovat to nebudu. S povzdychnutím jsem sebou plácla na postel a zavřela oči, když se ozvalo zaklepání.

„Ty, jenž vstoupíš dovnitř, jsi navěky proklet! Važ své činy!" zakřičela jsem na osobu za dveřmi. Odpovědí mi byl pouhý smích, a poté se ve dveřích objevil Bucky. To je mu jedno, že jsem jej právě proklela?

„Tímhle chceš někoho odradit? Zkus příště zakřičet, že tu máš Thorovy ponožky, to bude účinnější," pokrčil rameny a se smíchem došel ke mně. Posunula jsem se blíže ke kraji postele a podívala se na Buckyho, který se už přestal smát. No konečně.

„Jak je Samovi?" podívala jsem se na něj sklesle. Bucky se na mě podíval a slabě se usmál.

„Je stabilizovaný, bude v pořádku," s kývnutím si mě stáhnul k sobě. Úlevně jsem si oddychla a zabořila Buckymu hlavu do hrudi, byla jsem ráda, že je Sam v pořádku. Neodpustila bych si, kdyby se mu něco stalo.

„Můžu jej vidět?" podívala jsem se na Buckyho zvědavě. Bála jsem se, co odpoví, ten však pouze souhlasně přikývnul a vytáhnul mě na nohy. Chci mít jeho sílu, opravdu chci.

***

Došly jsme před dveře od nemocničního pokoje, nebo co to mělo být. Zastavila jsem se na místě a nejistě koukala před sebe. Celou mě zaplavila nervozita, děsila jsem se toho, co mě tam čeká. Hlavně toho, jestli mi Sam odpustí. Konec konců, tohle celé je má chyba. Já je do tohohle zatáhla. Byla jsem už odhodlaná otočit to zpátky, ale Bucky mě vzal za ruku a otevřel dveře od pokoje.

„Dívej, koho jsem přivedl!" zakřičel snad přes celou základnu. Díky moc, opravdu. S nervózním úsměvem jsem vešla dovnitř a podívala se na Sama, který pouze protočil oči.

„Super, Satanova vnučka dorazila," odfrknul si s pohledem upřeným na mě. Zůstala jsem stát na místě, a bála se cokoliv říct, nechtěla jsem vyvolat zbytečný konflikt. Po chvíli se Sam začal smát.

„Jen tě škádlím, nesmíš si všechno tak brát," se smíchem mávnul rukou, a já si úlevně oddychla. Spadnul mi kámen ze srdce, asi bych nerozdýchala, kdyby na mě byl naštvaný i Sam.

„Omlouvám se. Tohle by se ti nestalo nebýt mě," zakroutila jsem hlavou a posadila se na židli, která byla kousek od jeho postele. Bucky se posadil na postel, která byla vedle Samovi.

„Ty chuligáne! Tohle se nedělá!" zakřičel Sam na Buckyho, který seděl na posteli. Ten se pouze ušklíbnul a natáhnul se. Super.

„Nyelo, nic si z toho nedělej. Nemohla si nic dělat. Místo dojemného vylívání si srdíček budeme raději řešit, jak toho hajzla dopadneme," řekl rázně.

„Mluv slušně!" okřikl jej právě příchozí Steve. Opravdu skvělé načasování.

„Bucky, to nemyslíš vážně. Na té posteli spí nemocní lidé," poukázal Steve na nemocniční postel, ve které se Bucky rozvaloval. V botách.

„Teď tu ležím já, smůla," pokrčil rameny.

„Jak je ti?" zeptal se Steve Sama. Zvedla jsem se ze židle, abych těm dvěma dala nějaký prostor a posadila se vedle Buckyho, ten se pouze usmál a stáhnul si mě vedle sebe.

„Pane bože...mám říkat pane bože? Asi ne co? No nic. Nechápu, jak na tom můžeš ležet, to je tak nepohodlný!" rozhodil Bucky rukami, a bylo mu fuk, že mě málem sejmul. Raději jsem se zvedla než dostat tečku.

„Nikdo tě nezval," odvětil mu Sam. Chvíli jsem poslouchala jejich hádku ohledně nemocničního lůžka, teda alespoň do chvíle, než se mi začala točit hlava a celou mě polil studený pot. Rychle jsem se rukou opřela o zeď a doufala, že to za chvíli přejde.

„Nyelo, jsi v pořádku?" podíval se na mě Bucky a vyskočil z postele. Pouze jsem přikývla a sledovala, jak míří mým směrem. Po chvíli už jsem ležela na podlaze v bezvědomí.

Namaskāra.
Zrovna píšu 21. kapitolu, tak jsem si řekla, že vám sem hodím další kapitolu rovnou. :D