Princess of Hell: Monster [2]

10-Zeď

Rychle jsem doběhla k místu, kde byli Steve s Buckym. Před námi byla pouhá cihlová zeď vysoká, ani ne metr. S nechápavým výrazem jsem se podívala na Buckyho se Stevem, kteří na zeď koukali, jako opaření.

„Zajímavá to zeď. Ty cihly jsou opravdu nádherné," pokrčila jsem rameny a přišla blíže ke dvojici hrdinů, ti si pouze vyměnili pohledy a dále v tichosti koukali na zeď před sebou. Po chvíli ustoupili stranou a mně se naskytnul pohled na křídový nápis na zdi.

„Ten, kdo shedim kontroluje tu již není, ale rozhodně zde byl." Steve stále koukal na křídový nápis, a snažil se přijít na správná slova, kterými se vyjádřit.

„Nepovídej, Stevie," s protočením očí jsem si založila ruce na hrudi. Čím déle jsem stála před křídovým nápisem, tím slabší jsem se cítila. Nedokázala jsem to vysvětlit jakoby mě těch pár slov na zdi, zbavilo veškerých obran.

„Já nechápu, proč je to napsané křídou! Když už chci budit hrůzu, tak to napíšu krví, ne?!" rozhodil rukami Bucky. Málem mě trefil do nosu, ale to není podstatné.

„Krevní banka měla zavřeno?" podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. Nápis na zdi nedával příliš velký smysl, nebyl nijak zvláště děsivý, ale já z něj nahnáno měla. Věděl, že přijdu. Celé tohle bylo jen kvůli tomu, aby mě sem dostal.

„Té krve je všude kolem dost," pokrčil Bucky rameny a koutkem oka znovu kouknul na nápis.

„Chtěl mě sem dostat, ale netuším proč. Nemohlo to být jen kvůli tomu, že chtěl, abych viděla, co dokáže provést se dvěma shedim najednou. Nebo, abych viděla jeho zprávu. Musí v tom být něco víc," zakroutila jsem hlavou a otočila se zády ke zdi. Nechtěla jsem dále koukat na zeď za sebou, nechtěla jsem mít před očima připomínku toho, že kvůli mně je Sam raněný, a možná se z toho nedostane.

„Chtěl abys viděla, kam až je ochotný zajít, aby získal, co chce," podíval se na mě Steve lítostivým pohledem. Věděl, že celé tohle je má vina, pouze to nechtěl říkat nahlas. Na rozdíl od Starka, ten se s tím nepáral.

„Víme kolik lidí zabil?" podívala jsem se na Steva, který si pouze povzdychl a podíval se na Buckyho, který záporně zakroutil hlavou.

„Vím, že je to má vina. Tak jen do mě, ustojím to, ale nechci, aby se nikomu dalšímu něco stalo. Převážně vám," střídavě jsem koukala na Steva a Buckyho, ti pouze mlčky sledovali zeď.

„Jarvis to odhaduje na dvacet čtyři," zašeptal Steve téměř neslyšitelně. Frustrovaně jsem si rukou prohrábla vlasy a otočila se k oběma zády.

„Měli bychom se vrátit, a začít jej hledat," podíval se Steve mým směrem. S pohledem upřeným na zeď před sebou jsem přikývla a otočila se ke dvojici vojáků.

***

Všichni jsme seděli v zasedací místnosti, nebo tak to alespoň nazývají, a před námi, v čele stolu, stál Fury. Pořád se jej bojím, a po dnešku ještě více.

„Dvacet čtyři mrtvých," pronesl do ticha Fury. Stál k nám otočený zády, a na nikoho z nás se nepodíval. Všichni jsme byli naprosto zticha, a nikdo z nás neřekl jediné slovo, nebylo co říct. Dnešek se nedal nazvat, jinak než katastrofou.

„Nemohli jsme nic dělat," zamumlal téměř neslyšitelně Steve. Věděl, že jsme se mohli snažit víc, ale soustředili jsme se více na dopadení toho, kdo ovládá shedim než na záchranu civilistů, a to byla chyba. Ta osoba, ať už je to kdokoliv, je minimálně o deset kroků napřed. Věděl přesně, co uděláme, počítal s tím. Je to jakoby, dokázal předvídat každý náš krok.

„Vnímáš?" lusknul mi před obličejem Bucky. Rychle jsem zatřepala hlavou, a všimla si, že se na mě upírají veškeré pohledy v místnosti.

„Nemáte nejmenší tušení, kdo by náš nepřítel mohl být? Ani nejmenší?" podíval se na mě přísně Fury. I když ten nejspíše ani jiný pohled neumí. Pořád působí děsivě. Vypadá takhle i když spí? Co se mu asi zdá? Nejspíše něco o odpalování dětských domovů.

„Hádám, že mlčení znamená ne," protočil oko a soustředil se na Starka, a jeho sarkastické poznámky. V tu chvíli jsem z plic vypustila veškerý přebytečný vzduch. Nevnímala jsem jejich hádku, ačkoliv Starkovy poznámky nejspíše jako obvykle stály za to. Byla jsem příliš zabraná do vlastních myšlenek, něco mi unikalo.

„Měl byste se přestat vztekat, roztrhne se vám páska," s úšklebkem se na Furyho podíval Tony. Tohle mě vrátilo zpět do reality, díky čemuž jsem si všimla Wandina upřeného pohledu na mou osobu.

„Ven!" zakřičel Fury a ukázal na dveře. Všichni v tichosti přikývli, jako předškoláci, kteří právě dostali vyhubováno od mámy, a vyšli ze dveří. Netřeba říkat, že jsem byla mezi prvními, ne?

Byla jsem už téměř u svého pokoje, připravena zalézt dovnitř a s nikým nemluvit, když mě zastavila něčí ruka. Otočila jsem se na osobu, které ruka patřila. Wanda.

„Děje se něco? Kromě globálního oteplování," pokrčila jsem rameny, a snažila se ignorovat její vražedný pohled. Jsem neskutečně ráda, že neumí vraždit pohledem, nejspíše bych tu už nebyla.

„Víš, kdo to je," procedila skrz zuby mírně naštvaně. Dobře, zrovna mírně to nebylo. Párkrát jsem zamrkala očima, a snažila se najít vhodnou a věrohodnou výmluvu.

„Nevím, o čem to mluvíš," vysmykla jsem se jí a zakroutila hlavou. Tolik k dobré a věrohodné výmluvě.

„Ale víš." Už s klidným hlasem se na mě podívala a ruce si založila na prsou.

„Mám menší tušení, ale potřebovala bych si vzpomenout," zakroutila jsem hlavou a zavřela oči. Věděla jsem, že tu osobu znám, ale nedokázala jsem jej přiřadit.

„Moment, ty...ty jsi přišla o vzpomínky?" překvapeně se na mě podívala a ruce spustila podél těla. S povzdychnutím jsem pouze slabě přikývla a podívala se do všech stran, abych se ujistila, že nás nikdo neslyší.

„Vše ti povím, ale nesmíš nikomu nic říct, slibuješ?" podívala jsem se na Wandu prosebně. Ta pouze váhavě kývla, a bez otázání vešla ke mně do pokoje. Tolik ke zdvořilosti.

Namaskāra
Taky máte dny, kdy se vám nechce vůbec nic? Yep, já dneska nemám náladu vůbec na nic. Tenhle týden jsem rozepsala pět povídek, dvě fanfikce a dvě fantasy, a chci alespoň chvilku klidu! Do toho se učím španělsky, italsky a řecky. To bude nádhera:D