Dark Shades of Sadness//FF Harry Styles CZ

Kapitola I.

Po příjezdu domů na prázdniny jsem z přeplněného domu musela okamžitě uniknout. Netušila jsem, proč se tam najednou cítím jako v kleci, když můj pokoj byl mnohem prostornější než ubohý kamrlík, v němž jsem přebývala na internátě, ale měla jsem pocit, že pokud bych okamžitě neunikla, udusila bych se vlastními úzkostnými myšlenkami.

Bloudila jsem uzounkými uličkami mého rodného městečka a snažila jsem se najít něco, co by upoutalo mou pozornost natolik, abych se zbavila nepříjemného pocitu, že něco není v pořádku. Bohužel však Wooden Valley bylo příliš malé na to, aby se tu nacházelo něco, co bych za osmnáct let ještě neobjevila a tudíž jsem očima jen letmo přelétávala z jednoho domku na druhý a bezmyšlenkovitě jsem se proplétala mezi obchůdky nejrůznějšího druhu.

Nakonec mě nohy donesly až ke kamennému schodišti lemovanému stromovou alejí na jedné a šípkovými keři na druhé straně. Toto schodiště vedlo na malou vyhlídku, z níž se člověk mohl v klidu dívat na moře pod útesem. Moc lidí tam nechodilo. Ani nevím proč. Bylo to tam krásné. 

Neváhala jsem a vydala se nahoru na své oblíbené místo. Schody za ta léta místy popraskaly a měkký mech většinu z nich svíral ve svém zeleném objetí jako připomínka toho, jak zanedbané vlastně jsou. Nevadilo mi to. Dodávalo to tomu místu na tajemnu a to já měla ráda.

Nahoře jsem se zhluboka nadechla svěžího, ale teplého vzduchu a roztáhla ruce do stran. Zde jsem mohla být sama sebou, nikdo mě tu neviděl. dokonce jsem zapomněla i na podivný pocit úzkosti, který se mě zmocnil doma. Pomalými rozvážnými kroky jsem se vydala k zašlé lavičce a usadila se na ni, jako by to byl trůn a ne ztrouchnivělé dřevo, které drží po hromadě hromada rezavého šrotu. 

V tu chvíli jsem za vyhlídku nemohla být vděčnější, tak dobře jsem si tu připadala. Obklopená přírodou, zezadu chráněná strmými skalisky. Položila jsem si lokty na kolena a hlavu si opřela o dlaně. V takové poloze mi sice ve výhledu překáželo zrezivělé zábradlí, ale sedělo se mi tak mnohem pohodlněji. Scenérii, která se skrývala za zábradlím, jsem navíc měla v hlavě vtisknutou jako kdyby to byla fotka připevněná na zdi a ne pouhá vzpomínka, k níž jsem se ráda vracela ve volných chvílích na internátě. 

Po chvíli jsem se rozhodla změnit polohu a jednou rukou jsem se opřela o lavičku, když v tom jsem nahmatala něco úplně jiného, než bych původně čekala. Povrch, kterého jsem se dotkla, ani omylem nebylo dřevo, ale cosi jemného a hladkého, skoro jako kůže.

Otočila jsem hlavu tím směrem a pohled mi padl na sešit vázaný v tmavě hnědé kůži, který se jen tak povaloval na ztrouchnivělé lavičce. Zvědavost mě přemohla a já po sešitu sáhla, abych se podívala, co to je zač.

Překvapilo mě, když jsem shledala, že je plně popsaný drobným úhledným, ale trochu chaotickým rukopisem. Právě jsem možná nahlížela do něčího soukromí, ale nebyla jsem s to odtrhnout pohled od toho podivného nálezu.

Tak moc mě zajímalo, o co se jedná, že jsem nedbala tichého hlásku, který mi vzadu v hlavě našeptával, že to, co právě dělám, je strašně špatně. Bylo mi to jedno, musela jsem vědět, co je ten sešit zač.

Otevřela jsem ho na první stránce a dala se do čtení.

Milý příteli,

Začínal text, skoro jako by byl adresován někomu určitému.

cítím se děsně osaměle. Sžírá mě to zevnitř i zvenčí. Mám pocit, že snad puknu. Hnusím se sám sobě. Mísí se ve mně tolik emocí, že to snad nedokážu ani vyjádřit. Výčitky svědomí, strach, vina, lítost, vztek, hanba... a to je jen zlomek toho, co cítím. Motá se mi z toho hlava. Jsem tak sám. Strašně, strašně sám.