Dark Shades of Sadness//FF Harry Styles CZ

Kapitola IV.

Posbírala jsem své věci z chodníku, zatímco Harry na mě zamyšleně koukal. V tu chvíli bych hrozně ráda věděla, co se mu zrovna honilo hlavou. Jestli přemýšlel o mně, nebo na mě upíral zelené oči jen náhodou a myšlenkami se toulal kdesi v modravé dáli.

Jakmile jsem se usadila zpět na lavičku, zamrkal, jako by se snažil rozehnat mlhu před očima a zaujal místo vedle mě. Držel si poměrně velký odstup, ale nepůsobil ani nijak zvlášť odtažitě. Teď, když už jsem se trochu vzpamatovala z prvotního šoku s kým že mám tu čest, jsem měla dostatek času si ho pořádně prohlédnout. 

Ačkoli se mírně usmíval, cosi v jeho obličeji napovídalo, že tíha, která mu spočívá na bedrech, je téměř neúnosná. Možná to byl podivný lesk v jeho očích, který se jednou či dvakrát za náš rozhovor proměnil v rošťáckou jiskru, nebo možná jakési napětí patrné ve stisku jeho čelisti. 

Byl velmi pohledný, ale již po chvilce pozorování jsem rozpoznala, že i velmi smutný a zničený tíhou života.

Ačkoli jsem ho neznala a o jeho situaci jsem věděla jen to, co jsem si přečetla v deníku, chápala jsem ho. Nemusel mluvit, abych poznala, co za emoce momentálně v jeho nitru převládá. Ne že by byl vyloženě čitelný, spíš byl natolik vyčerpaný a znechucený svým stádiem v životě, že už ho nebavilo se přetvařovat.

Věděla jsem přesně, jak se cítí. Sama jsem si tím asi rok zpátky prošla. Byla jsem na tom tak zle, že jsem několikrát navštívila psycholožku, která mě následně poslala za jakýmsi velmi podivným medikem, jež mi předepsal prášky, po nichž mi bylo líp psychicky, ale rozhodně ne fyzicky.

Prášky... v tu chvíli mi to došlo. Jak dlouho už jsem je neměla? Jak je to dlouho, co mi došly?

Má tělesná reakce musela být jasně patrná, protože Harry zpozorněl a podíval se na mě.

,,Jste v pořádku?" ujišťoval se. Starost v jeho očích mi polichotila. I přes svou situaci se zajímal o můj stav.

,,Jo, jasně," ujistila jsem ho nepřítomně. Bez prášků jsem se vlastně ve výsledku cítila mnohem lépe, ale jak jsem na ně mohla u všech všudy zapomenout?! Jak jsem mohla vypustit něco tak zásadního, co mi zasahovalo do každodenní rutiny? Hlava mi to nebrala. Většinou jsem byla poměrně zodpovědná a takové věci se mi stávaly jen velmi zřídka. 

Po několika vteřinách hlubokých úvah jsem sama sebe přesvědčila, že na prášky jsem úplně zapomněla kvůli náročným testům a zkouškám na konci školního roku. V tak nervově vypjaté situaci, kdy jsem myslela jen na to, jak se najíst, učit a vyspat najednou, nebylo divu, že jsem opomenula vzít si jednu hloupou pilulku každé ráno.

,,Jste si jistá? Vypadáte ustaraně," staral se dál Harry a přisunul se trochu blíž ke mně. Zadíval se mi do očí, jako by v nich hledal odpověď.

,,Vážně jsem v pořádku, jen jsem se trochu zamyslela," odbyla jsem ho co nejmírněji. Rozhodla jsem se tuto problematiku dál nerozebírat a nechtěla jsem, aby se v tom šťoural ještě někdo jiný. Má nezodpovědnost byla pouze mým vlastním problémem. Nemusela jsem s ním zatěžovat Harryho, který měl svých starostí dost.

Ještě chvíli jsme v tichosti seděli na lavičce, než se zvedl a nervózně si odkašlal.

,,Víte, už je celkem pozdě. Zanedlouho se bude smrákat. Pokud jste z Wooden Valley, čeká Vás ještě dlouhá cesta lesem, možná... možná byste měla pomalu vyrazit," upozornil mě velmi taktně.

Zmateně jsem se podívala na hodiny a shledala, že je něco málo po půl osmé. Co jsem tu proboha dělala tak dlouho? To jsem tu s ním vážně proseděla několik dlouhých hodin a připadalo mi to jako pár minut?!