Dark Shades of Sadness//FF Harry Styles CZ

Kapitola II.

Hned druhý den ráno jsem se pustila do plánování výletu za vlastníkem náhodou nalezeného deníku. Netušila jsem sice, čeho tím chci dosáhnout, ale cítila jsem nutkavou potřebu to prostě udělat.

Nebylo by to poprvé, co jsem se vrhla do něčeho, co bylo zdánlivě bezdůvodné a zbytečné. Byla jsem zkrátka taková.

Do vedlejší vesnice se dalo bez problému dojet na kole překvapivě upravenou lesní cestou. Nejraději bych nasedla hned po snídani, ale bohužel jsem dopoledne musela rodičům pomoci v květinářství.

Sešla jsem tudíž dolů k jídelnímu stolu, kde už seděla máma s Dinou a strýčkem. Poměrně hlasitě diskutovali ohledně jakési zakázky a dohadovali se, jaké květiny budou nejvhodnější. Jen jsem se pousmála, protože mi bylo jasné, že ten, kdo nakonec o designu květinové výzdoby rozhodne, stejně budu já. Vždy to přenechají mně.

Popřála jsem jim dobré ráno a celá rozespalá se svalila na židli vedle Diny. Ta se mě hned začala vyptávat na všemožné zážitky, události a drby, ale máma ji naštěstí umlčela varovným pohledem a Dina ze mě, ačkoli neochotně, přestala tahat rozumy.

Uvězněná ve vlastních myšlenkách jsem se pustila do jídla.

,,Nitty? Je ti dobře?" vytrhla mě po kratičké chvilce z přemýšlení máma opatrným starostlivým tónem.

,,Hm jo, proč?" zvedla jsem k ní hlavu.

,,Mažeš si česnekovou pomazánku na bublaninu," upozornil mě strýček Alphonse a viditelně z posledních zadržoval smích. Zmateně jsem sklonila hlavu a shledala, že má pravdu.

V duchu jsem si nafackovala, že jsem tak mimo, až dělám naprosté nesmysly, ale když se Dina začala pochechtávat a strýček propukl v hurónský řehot, taky jsem se zasmála a hodila to za hlavu.

Pravdou bylo, že jsem myšlenkami byla všude možně, jen ne v jídelně. Přemýšlela jsem o tom, co jsem si včera přečetla v nalezeném deníku. 

Po chvilce jsem se přistihla, že spíš tíhnu k tomu, že přemýšlím, jak Harry Styles asi vypadá, než o tom, co se mu vlastně přihodilo. Téměř nic jsem o něm nevěděla. Jen to, že žije sám, studuje vysokou školu na dálku, jeho rodiče jsou rozvedení a má za sebou silně nepříjemnou událost. 

I přes to jsem však stále myslela na to, jaký asi je a jak bude reagovat, až před něj předstoupím s jeho deníkem v ruce. Vůbec jsem nedokázala odhadnout, jak se v takové situaci zachová. Bude naštvaný? Nedostupný? Překvapený? Jak bych se v takové situaci zachovala já?!

Tyto myšlenky mě provázely po celé dopoledne, kdy jsem pomáhala mámě v květinářství. Květiny a rostliny jsem milovala, péče o ně mi ani v nejmenším nevadila a zákazníky, kteří do květinářství zabloudily, jsem také obsluhovala ráda, dnes mi však práce vůbec nešla od ruky a spíš jsem nadělala víc škody než užitku.

Hned z rána jsem převrhla kbelík s vodou, v níž bylo nasypáno speciální hnojivo, tudíž jsem následujících dvacet minut strávila uklízením té pohromy, již jsem způsobila. Následně jsem starší dámě místo růží chtěla prodat karafiáty, což naštěstí vzala s humorem a já tak svou chybu mohla napravit bez kyselého pohledu a obviňujících grimas. A aby toho nebylo málo, svou směnu jsem zakončila velmi elegantním manévrem, kdy jsem zakopla o bedýnku s kaktusy a jak široká tak dlouhá jsem se rozplácla na zemi, při čemž jsem obličejem skončila v pytli se substrátem.

A to všechno jen kvůli tomu, že jsem nedokázala dvě sekundy v kuse zůstat duchem přítomná.

K mému neštěstí jsem se ze substrátu vyhrabala zrovna ve chvíli, kdy do obchůdku vešel Pierre McCartney s Penelope Brightonovou v závěsu. Mí přátele z dětství, s nimiž jsem byla neustále v kontaktu, si vyměnili jeden pobavený pohled a pak oba propukli v hysterický záchvat smíchu.