Dark Shades of Sadness//FF Harry Styles CZ

Kapitola VI.

Všude kolem mě se převalovala neprostupná mračna těžké a dusivé temnoty. Zašmátrala jsem před sebou, protože jsem měla děsivý pocit, že pokud se okamžitě něčeho nezachytím, propadnu se do nekonečných hlubin té všepohlcující nicoty a už nikdy nevyváznu. 

Ať jsem se však snažila sebevíc, nic jsem nenahmatala. Pusto a prázdno kolem mého těla mě začalo svírat do pevných čelistí úzkostlivého strachu.

Nemohla jsem se nadechnout, hlavou mi vířily myšlenky, ale nad čím vlastně přemýšlím, jsem ani já sama pořádně nevěděla. Něčeho jsem litovala, ale předmět mé lítosti mi také unikal. A na něco jsem určitě zapomněla...

Ztěžka jsem zakašlala ve snaze si alespoň trochu uvolnit plíce. Ještě několik sekund jsem lapala po vzduchu, vyděšena k smrti pocitem, že se udusím. 

Najednou se přede mnou uprostřed  té temnoty zjevila zšeřelá cestička lemovaná vysokými stromy. Byla mi povědomá. Znala jsem její zatáčky a zákruty, drobné kamínky a trsy trávy... rozhlédla jsem se kolem ve snaze se trochu zorientovat. Vůbec jsem netušila, kde se nacházím. Věděla jsem ale, že to prostředí znám. A to moc dobře.

Najednou jsem zaslechla těžký kodrcavý zvuk, jako když se rozjíždí hodně staré auto a ve mně hrklo. Nevěděla jsem, proč se bojím a čeho, ale instinkt mi přesto velel vzít nohy na ramena a honem rychle zmizet z otevřeného prostranství. 

Do té doby jsem si ani neuvědomovala, že sedím schoulená u stromu a krčím se, jako kdyby mi opravdu hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí.

Běžela jsem, co mi síly stačily, udýchaná, vyděšená, promrzlá. A pak jsem narazila do něčeho před sebou a svět opět zčernal.

,,Nito! Snídaně je na stole!" vrazila mi Dina do pokoje, aniž by se obtěžovala zaklepat. Otráveně jsem zamžourala do jasného světla, které nemilosrdně pronikalo do pokoje roztaženými závěsy. Kdo je roztáhl? A proč je otevřené okno? Zapomněla jsem jej včera večer zavřít?

Než jsem stačila zareagovat na její výzvu, už mi brala peřinu, aby mě z vyhřáté postele spolehlivě dostala. Pokusila jsem se zachytit ji za rohy, abych si mohla svůj provizorní štít chránící mě před okolním světem ponechat, ale byla jsem příliš pomalá a než jsem se nadála, peřina ležela na zemi a mě ovanul vlahý vzduch z venčí.

,,Ty jsi tak laskavá už od rána," zahuhňala jsem otráveně.

,,Je skoro jedenáct, strejda by ti snědl všechny buchty," zachechtala se zlomyslně, jako kdyby ji taková vyhlídka naopak těšila a vyběhla pootevřenými dveřmi zpět na chodbu.

,,No to je mi ale probuzení..." zamručela jsem si pod fousy a převalila se na záda. Ještě napůl zahalená ospalou mlhou jsem si protřela oči a zadívala se do stropu. Čím déle jsem byla vzhůru, tím méně jsem si ze svého mlhavého snu pamatovala. Jediné, co mi utkvělo v mysli, byl ten děsně úzkostný pocit strachu a prázdnoty. 

Ještě několik sekund jsem nehybně ležela a nepřítomně civěla do prázdna, než jsem se přemluvila, abych vstala z postele a vydala se vstříc dalšímu monotónnímu dni. Pořád se mi nechtělo věřit, co pro mě Harry včera večer udělal a jen při pouhé vzpomínce jsem se musela usmívat.

,,Dobré ráno," pozdravila jsem pro jednou kompletní osazenstvo jídelny a zasedla na své místo. 

,,Dobré ráno, beruško," odpověděla mi babička s úsměvem, který by rozzářil celý svět. Vždy mi ho věnovala, když na mě byla pyšná, nebo mě chtěla utěšit. Netušila jsem, proč ho nasazuje v tuhle chvíli, protože ani jeden z možných scénářů se neodehrál.