Svět nadpřirozena, který je zmítaný rasovými válkami a náboženskými konflikty. Svět, kde se silní pokouší vyhladit ty slabší a kde být odlišným je zločin, který se neodpouští. Poznejte se s šestnáctiletým lordem Babtyssem, synem nejobávanějšího muž...
První paprsky slunce se dotýkaly dornských střech a spolu s nimi se pískovcovými ulicemi města prohnala dunivá vlna, jenž se linula od zlatého gongu vystavěného na vrcholu nejvyšší věže města. Zvuk, který téměř každý měšťan proklínal byl obzvláště dnes mimořádně nepříjemný pro Babtysse, který tímto dnem slavil své šestnácté narozeniny.
Šestnácté narozeniny Dornského chlapce jsou oslavou dovršení dospělosti, která obnáší sérii ceremonií a obřadů.
Povzdechl a s opovržením se odhodlával na události dneška.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zaslechl kroky, které se blížily k jeho dveřím. Tušil komu patří a nemýlil se - ve dveřích se objevila Babtyssova matka. Byla oblečena ve zlatém rouchu, které symbolizovalo oddanost Bohu Slunce. Kaštanové vlasy měla stažené do pečlivě svázaného drdolu. Přísným pohledem zkontrolovala pokoj a pomalým krokem došla ke stolu. Usedla do dřevěné židle a dramaticky pronesla: „Synu, dnešní den je pro matku velice bolestivým, ale zároveň tak krásným dnem. Celé ty roky jsme do tebe s otcem vkládali celé naše životy. Úlohu rodičů jsme s tvým otcem již splnili a nyní je čas, aby si se stal mužem, jenž je hodný svého postavení."
Babtyss se posadil na okraj postele a pokousil se zahrát vstřícný tón: „Matko, jsem velice vděčný za vaši péči." Nedokázal to, v jeho hlase byla jasně slyšet ironie, která se na matčině výraze zřetelně podepsala. Zklamaně se zvedla a uchýlila se k východu. Těsně před dveřmi se zastavila a na svého syna vrhla znechucený pohled. „Celé ty roky jsem se za tvou povahu vinila, říkala jsem si co dělám špatně ale nedávno mi došlo, že je to vše tvá vina. Jsi jen nevděčný parchant, kterého nelze napravit." Nereagoval ani slovy, ani gesty. Jen chtěl, aby opustila pokoj - jedinou místnost v celém zatraceném městě, kde mohl být sám se sebou.
Ve dveřích se objevila drobně vyhlížející elfka. Měla holou hlavu a strach ve tváři. V náručí nesla Babtyssův oděv. „Slunné dny přeji, lorde," pronesla nejistým hlasem a položila šaty na lůžko. „Derri, mohla by jsi mi přinést snídani do mých komnat?" Omlouvám se lorde ale to nemohu, generál Thegan si vyžádal Vaši přítomnost u jídelního stolu v hlavní síni." Babtyss se zamračil a vykřikl: „Odejdi, hned!" Elfka se skloněnou hlavou spěšně zamířila do chodby. Na služebnici zpozoroval smutek a zklamání. Zastyděl se a do chodby vykřikl: „Omlouvám se, Derri!" Netušil, zda k ní omluva dolehla.
Oblékl se a stoupl si k zrcadlu, které bylo posazené na mramorové zdi. S nechutí se pozoroval a sledoval každou nedokonalost. Prsty zajel do hnědých, kudrnatých vlasů, které již byly pro Dornského chlapce příliš dlouhé. Obličej měl úzký a výrazně rýsovaný. Pleť byla poseta cystami a drobnými jizvičkami. Poněkud divoké a beztvaré obočí schovávalo až mrtvě modré oči, které byly hluboko zasazené v lebce. Obličeji dominoval hubený nos, který ovšem svou štíhlost doháněl délkou. Levou rukou se dotkl krku a nepřirozeně vystouplý ohryzek skryl límcem zlaté róby. Díval se upřeně na svá úzká ramena, která nikdy nemohla unést Dornskou zbroj. Všechny předešlé nedokonalosti byly ovšem jen malichernostmi oproti jeho výšce. Babtyss vzrůstem nepřevyšoval většinu žen, které znal a to byla skutečnost, kterou on a jeho okolí těžce neslo. Dnes své strasti pociťoval intenzivněji, než kdykoliv jindy.
