život plný očekávání /w Yzomandias *pozastaveno*

❄️Twelve❄️

Aimy mi usla v klíně, trochu jsem se divila, protože po obědě nikdy nespí.

Přenesla jsem jí k tátovi do ložnice, kde má svojí postel, protože ke mně do pokoje by se nevešla.

„tak já půjdu " oznámí mi Jakub, když se vrátím zpátky za ním.

„nemusíš, jestli nechceš"

Nic na to neřekl. Stoupl si a mířil ke dveřím.

„Kubo? " zastavila jsem ho otázkou?

„m?" 

„jak to mezi námi je? "když tu otázku zaslechl, sklonil hlavu a pár sekund tam stál v tichosti.

„potřebuju čas" oznámil mi a odešel.

Zůstala jsem sedět se slzami v očích na posteli. Nespouštěla jsem oko z dveří. Doufala jsem, že neodešel. Že si to rozmyslel a vrátí se.

Jsem naivní, to už vím dlouho, ale doufala jsem, že v tomhle případě to bude výjimka. Ale nebyla.

Schodila jsem se na postel, hlavou zabořenou do polštáře. Pak už jsem cítila, jak mi řasenka, kterou mám na sobě od včerejška tekla po tváři.

Nebuď blbá. Nic ti nestojí, za takovou bolest. Máš dceru. To je to nejdůležitější v mým životě.

„Vali? Jsi v pohodě?" vyrušil mě otec, který se o mě bál a chtěl mě vyslechnout.

„jo jsem, jenom jsem unavená. Spala jsem málo." zalhala jsem mu. Poslední dobou to dělám často. Mrzí mě to, ale někdy je to lepší.

Poznali jsme se tak jednoduchým způsobem, až je to k neuvěření. Vše se tak rychle sehrálo. Přišlo mi, jako bych mrkla a najednou se mi změnil celý život. Po všem tom trápení, které mě každým dnem pronásledovalo, se stal zázrak.

Není den, není hodina, není minuta, abych se nezeptala jak se to vlastně stalo.

Přála jsem si, aby mi věnoval ten svůj neodolatelný úsměv, který rozdával okolním lidem, co měl kolem sebe. Tak moc jsem chtěla být v její blízkosti a dopřát si jeho krásu. Ano, tak moc jsem chtěla, že jsem se každý den modlila, abych s ním, alespoň jednou navázala kontakt. A můžu poděkovat někomu tam ze shora, že vyslyšel má slova, protože v jeden den, jsem si mohla dopřát, jak jeho krásu, tak ten jeho úžasný úsměv. Byla jsem šťastná, jako malé dítě, co právě dostalo novou hračku. Těch pár hodin, které jsme strávili prakticky sami spolu, jsem si užívala až do poslední chvíle.

Zasáhl mě takový ten příjemný pocit spokojenosti. A aby toho nebylo málo, zaútočilo na mě hrozně moc motýlku. Nemohla jsem z něj spustit oči. Jako by vše zmizelo a celý život představoval on. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, ba naopak. Byla jsem v tu dobu hodně šťastný člověk s krásnými myšlenky v hlavě. Když mi nasedl do auta, byla jsem smutná a nutilo mě si ho ještě v posledních chvilkách odtáhnout a věnovat mu třeba pusu na rozloučenou, protože kdo ví, myslela jsem si, že jsme si užili fajn den a pak každý půjde zase svojí cestou. Ne. Hlava mi říkala, že pro další dny mi nejspíš štěstí uteče, ale srdíčko mi říkalo, že tohle není konec. A ať nespěchám a jelikož jsem strašný romantik a a ve většině se rozhoduji srdcem, tak ani tady nebyla výjimka.

Autem mi odjížděl a i když se mi chtělo z poloviny brečet, úsměv mi ze tváře nezmizel a jen jsem tak ladně zamávala a pozorovala ho, než mi zmizí úplně z dohledu. Byl pryč. Hlavu jsem měla plnou myšlenek o něm a i když jsem se snažila myslet chvíli na něco jiného, nešlo to. Prostě ne. Myslela jsem na něj do konce dne a usínání taky nebylo lehké, protože mně ten muž nenechal spát ani ve snech. Ráno jsem se probudila ještě s ospalou myšlenkou na něj . Snídala jsem s představou, že třeba jednou budeme takhle snídat spolu. Odjížděla jsem do práce a ano, zase jsem měla v hlavě jen jeho.

Jsem velice ráda, že srdíčko opět nezklamalo, protože naše seznámení a scházení a celkové bavení pokračovalo, tak dlouho, než jsem se v jeden den odhodlala a řekla mu, že ho miluji. Bála jsem se, jak zareaguje a byla jsem přímo smířená s tím, že o něj nejspíš přijdu, ale jak se říká risk je zisk a život je hra, tak jsem si zahrála chvíli na nebojácnou a zariskovala jsem. Jeho odpověď mě tak potěšila, že jsem měla chuť vzlétnout, zpívat přes celé město. Strašným způsobem mě to nabilo a byla jsem štěstím bez sebe, ani jsem nevnímala a usmívala jsem se, jako šašek. Nechtěla jsem tomu nijak věřit nebo si přiznat, že by to štěstí co mě potkalo, bylo tak veliké.

No rozhodně jsem byla úplně jiný člověk a jediné na co jsem se těšil, bylo až ho uvidím, pohlédnu do hlubokých očí, budu svědkem toho nejkrásnějšího úsměvu, pevně ho obejmu a donutí, aby mě políbil... To byl můj cíl.

Díky němu zažívám opravdovou lásku.
Díky němu se každý den usmívám, jako sluníčko.
Díky němu vím, co to je být ŠŤASTNÁ.
Díky němu mám ten život ve veselých barvičkách.

Daroval bych mu poslední výdech. Klidně za něj dám i to málo, co mám. Stál se mojí pravou láskou, které se nehodlám NIKDY vzdát. Přeji si, aby mě chytnul ze zadu, jako to udělal Jack s Rose v Titanicu. Chci s ním strávit zbytek svých dní, protože právě on je ten, který mě naplňuje radostí, sílou a odhodláním. Jednou mu postavím schody až do Nebe, aby se na ten Svět podíval, jak by vypadal, kdyby neexistoval. Je to moje druhá nejzářivější hvězda, která mi svítí na životní cestě plné překážek. On je můj anděl strážný, který mě 24 hodin denně hlídá, aby se mi nic nestalo. On je to sluníčko, které mi každý den svítí do očí. On je to teplo, které mě hřeje. On je ten, který zažene tu žízeň toho strachu a pocitu nejistoty. On je ten, pro kterýho dýchám, pro kterou žiji. On je ten, kterýho miluji z celého srdíčka. Někdy mám opravdu chuť vymyslet jiné slovo, pro vyznání lásky, jelikož mi MILUJI TĚ přijde k mojí lásce k tobě málo, ale Lásko věř mi, že já to jednoho dne vymyslím. Chci ho dělat šťastným, jak jen nejvíc dokážu.

Život bez něj si už neumím představit a ani si jej představovat nechci, protože jediná myšlenka na to, mě bolí. Přiznávám. Nedokázal bych být už bez ní, protože on je ten, který mě vždy postaví na nohy, když už nemůžu.

Lásko? Chci ti jen vzkázat, nikdy mě neopouštěj. Držíš mě za ruku a kráčíš se mnou vpřed a bez tebe bych to nezvládla. My jsme parťáci, my jsme tým. Ty a já, jsme MY! A víš, že kdyby si mi odešel, tak bych ztratila vše co mám? A víš proč ? Protože, Ty jsi moje vše! Jsi celý můj život.

Sedla jsem si za počítač a začla psát všechno, co jsem měla v mysli. U toho mi upadlo několik slz.

„můžu za to já. Je to moje chyba. Nebýt mojí blbosti, tak se tohle nestane. Budu bojovat, ať se děje cokoliv " řekla jsem si potichu pro sebe.

Záleží mi na něm, za žádných okolností se to nezmění.

Dneska už za ním nepojedu ani ho nikde nebudu nahánět. Potřebuje být sám a všechno si to uspořádat. Věřím, že pro dnešek toho má dost.

Konečně jsem se zvedla z postele a šla si udělat jídlo.

Ohřála jsem si jídlo, který vařil táta a společně s notebookem jsem si sedla ke stolu. Koukala jsem se na inzeráty ohledně bydlení. Už potřebuju mít soukromý a nebydlet s tátou. Sice mi pomáhá a je na mě hodnej, ale soukromý je soukromý.

Táta tady byl vždy pro mě, tak jako já pro něj. Záleží mi na něm, ale občas chce vědět všechno a já mu to říct nechci. Chci mít taky nějaké tajemství...

Po delší době. Omlouvám se... Krásný den.. ❤️