Dědictví

Věta Sedmá

Byla jsem zvyklá na dny, kdy mě probudí ranní rosa, která promočí  vlněnou přikrývku a její chlad se dostane až na mou pokožku. Dneska jsem se však vzbudila sama od sebe, s dostatečnou denní dávkou spánku, kdy se mé tělo rozhodlo, že už je čas vstávat . 

Musela jsem uznat, že toto probuzení se mi líbilo. Nemotorně jsem se vybrabala z dek, a seskočila z houpací sítě.

Konečně jsem začala věnovat trochu pozornosti i svému okolí. Dostala jsem malinký pokoj, který se nacházel ve výklenku cimbuří. Kdyby jste své oči upřeli na toto místo zvenčí, viděli byste ho jako vybouleninu ve zdi.  Celá místnost byla situována do půl kruhu a první co mě napadlo bylo, jak asi těžké muselo být, sehnat do tohoto pokoje pasující nábytek.  Jediný kus nábytku, který jsem zde měla, byla stará masivní skříň plná kusů papíru, z nichž některé, byly polité různobarevnými tekutinami. Dále zde byly skleněné baňky s inkoustem, psací potřeby, lahvinky a mnoho dalšího.  Měla jsem chuť do toho bordel zabořitobě ruce a vyhodit všechny papíry dovzduchu. Pak si sednout na chladivou zemi a hodiny si pročítat možná nesmyslné řádky, či jen nahodilé myšlenkové pochody jiné osoby.

Usmála jsem se a jemně jsem pozvedla ušmudlaný papír ležící na stole.  Jeden z mála kusů, který vypadal být docela nepoškozený.  Zpráva byla napsána úhledným tenkým písmem, které se mírně naklánělo k levému okraji papíru. Byl to nákupní seznam.
Psaný Aničkou, která posílala svého milého pana manžela na nákup do vsi. Koupit vajíčka, špek a mouku. Měl si na cestu vzít starou herku Špaldu, sice už nemůže tolik na nohy, ale pár pytlů mouky ještě unese. A až se vrátí ze vsi, tak mu přichystá pečenou kachnu. Tu, která už půl druhého roku běhá po dvorku. A nakonec, ho ujistila, že ho má ráda a aby se nenechal od nějakého šejdlíře obelstít.

Musela jsem se usmát. Anička mi připomínala postarší dámu, která v zástěře běhá po dvorku, háže krmení drůbeži a na sporáku jí už pěkně probublává obídek.  Až se její manžel vrátí z pole, tak si spolu sednou za slunného dne. Mají totiž na dvorku pod velkou třešní posezení, které je pro tuto roční dobu tak příjemné.  Společně sedí, jedí a vědí, že jejich láska už není bouřlivá, ale je taková, jakou si ji celý život budovali. A teď oba dva vědí, že se mohou na tohodruhého kdykoliv opřít. Budou spolu až do posledního výdechu.

Po tvářích se mi začala kutálet jedna opuštěná slza. Tohle bylo to, co by mě možná udělalo šťastnou? Nedojímala mne samotnápředstava toho, že jsem já ona Anička ze statku. Ale spíše představa toho, že by to mohlo být to, co lidé hledají.  Ta láska, kterou chtějí najít po celý život.  Ten klid v duši, který někteří z nás nenajdou ani počas posledního výdechu na této planetě.  A proč vlastně? Protože jsme se rozhodli, že naše srdce potřebují vzrušení, že naše hlava potřebuje vědět , co dělala Maruna od vedle  s Pepykem v seníku? A proto nestíháme své vlastní žití?

Se zamýšleným pohledem jsem složila papírek a vložila jej do malého váčku. Věděla jsem, že si ho budu ještě někdy potřebovat přečíst . 

Na dveře se ozvalo hlasité zaklepání a dřív než jsem stihla cokoliv říct, do pokoje se vřítila vysoká postava.  Muž s černými vlasy, na bocích je měl vyholené, a celá holá místa byla poseta tetováním. Evidentně ne vždy tak kvalitním tetováním, jelikož na některých místech se mi tetování rozpíjelo a namísto tenkých linek měl tu a tam menší či větší hnědou kaňku.
,, Až skončíš s tím zíráním..." zamručel  a já rychle odtrhla oči od těch nervy drasajících nedokonalostí. ,,Tak mi bylo řečeno, že tě mám odvést za ostatními. " dokončil svou větu a udělal mi místo ve dveřích. Přikývla jsem a protáhla jsme se kolem něj.

O několik minut později jsem už seděla na pohodlném málem polštářku, který jsem si stihla uloupit. Mladý muž s mizernou kérkou mě dovedl do prostorného pokoje, jehož podlaha byla celá pokryta červeným vyšívaným kobercem se zlatými detaily. Všude po stěnách byly zlatavé závěsy a za nimi  se mihotavě pohupovaly světélka svíc. Ačkoliv bylo teprve dopoledne,  v pokoji byla příjemná tma,  který mne uváděla do úvah, jestli by si někdo všiml, kdybych si tu ještě na chvíli zdřímla.

Bylo tu asi dalších deset lidí. Někteří stáli se znuděným pohledem a tvářili se, jakoby tahle situace byla pod jejich standard. Někteří naopak vypadali docela roztěkaně. Jedna mladá holčina si dokonce nervózně okusovala nehty. Já to teda dělala taky, ale spíše z důvodu mé záliby v hudební nástroje.  Zkuste si hrát na flétny, fujary a mandoly s dlouhýma nehtama. Vždycky jsem nesnášela, když si někdo kousal nehty. Představovala jsem si, jak mu ten nehet spadne, zapíchne se do koberce, kde pak budu ležet a nakonec ho vdechnu, spolknu  a podobně.

A tak jsem seděla na pohodlném polštáři a fascinovaně hleděla na vynervovaný uzlíček neštěstí přede mnou. A z pohledu laika mohu říci,  že můj pohled ji zrovna dvakrát neuklidnil. 

Cvakla západka na dveřích a někteří ze zúčastněných se trhaně otočili za zvukem. Cítila jsem, jak atmosféra v pokoji razantně zhoustla.  Ve dveřích stál malý muž v červeném rouchu, které bylo lemované stříbrnými výšivkami. Látka byla hutná  těžká, když muž, nebo spíše mužík udělal několik kroků po koberci, uslyšeli jsme, jak látka líně sténá o povrch koberce. Za mužem stála o něco známější postava, jíž jsem čekala, že dnes uvidím. Avšak stále jsem k této ženě cítila značný odpor.  Typ člověka , který kráčí přes mrtvoly a staví si z nich svou cestičku slávy. Takový člověk nepatřil mezi lidi, kterými bych se chtěla obklopovat.  Jakmile totiž z dostali lepší nabídku, okamžitě se vrhli po ní a vás nechali jako bastarda venku na děsivém lijáku.  Pousmála jsem se té představě.  Byla totiž až děsivě přesná.

Štíhlá postava přešla doprostřed pokoje a spokojeně se rozhlédl kolem sebe.  Jakmile uviděla, že si získala pozornost všech svých posluchačů usmála se. Bylo to docela upřímná úsměv, který naznačoval, že přesně takto si to představovala. 

,,Doufám, že už jste se zde alespoň trochu zabydleli. Dům je prostorný a poskytuje nám mnoho možností, jak zaplnit svůj čas. Ačkoliv věřím, že jímnikdo z vás neplýtvá. " její slova zněla, jakoby měla hlasivky z ryzí oceli.  Její hlas se nesl celým pokojem a já měla s každou hláskou pocit, že její slova nezanikají,  ale spíše plynule odchází z této místnosti a nesou se dál, přes daleká pole, louky, lesy.

,,Jak jste možná všichni zaregistrovali, celá tato země je na pokraji chudoby. Jediné co nás drží nad hladinou jsou dotace z hlavních lén a ty sotva vydrží na to, abychom dokázali přežít a dále živořit.  Když přijdete do hostince po osmé hodině, jste rádi když dostanete trochu teplé a hodně odporné pivo, o jídle se raději ani nebavme.  Byl by čas, aby naši potomci mohli žít ve smíru a nadbytku. Aby mohli skutečně žít a ne jen přežívat. Dostali se k nám že soukromých zdrojů informace, že král Jindřich se pokouší uzavřít smlouvu s východními zeměmi.  Jak je vám všem známo, jeho matka pocházela právě odtud, což by mu dávalo možnost ovládat mnohem větší území.  Naše země je na pokraji chudoby, z vyšších míst nejsou podporovány naše obchodní bilance mezi lény, ani mezi okolními zeměmi, což může dospět až do stádia, kdy nebude cesty zpět.  Král Jindřich na této skutečnosti tratit nebude, jediný kdo bude trpět budeme my, obyčejní občané doposud ještě stále jeho země.   Vytvořili jsme proto plán, který by mohl zajistit uspokojivý vývoj situace a posléze můžeme začít budovat silnou doménu našeho království." Dokončila  a její hlas v nadšení poskočil. 

Mluvila o jejích plánech, jakoby snad byly jen hádankou pro malé dítě a všem dospělým už přeci musela dávno přijít na mysl správná odpověď na otázku. Teď jen sedí a mile se usmívají nad zamyšleným výrazem dítěte.  Jenže tady nás  bylo dětí víc než dospělých. Prohlédla jsem si tváře všech přítomných.  Některé nečitelné, jiné zcela zmatené,  či pobavené. 

,,Ahaaa!" Vykřikla jsem najednou a všechny páry očí se teď upíraly na mě.

,,Mám jen malou  otázku k tomuto plánu... Dostanu taky ty vaše  fešné pláště?