Dědictví

Věta Pátá

,,Neboj se mě holčičko, já na tebe budu hodný. " zašeptal  mi do ucha chraplavý hlas, jakmile jsem byla silně přivázaná o nějakou  zeď. Neviděla jsem, přes půl dne jsem seděla  na rozhrkaném povoze,  jehož  vozka měl asi ve velké oblibě přejet každou díru, větší kamínek  a louži.  To mělo za výsledek, že jsem přijela do mého nového domova celá promočená, zmrzlá  a ubolená. 

Před jeho hlasem jsem však ucukla  a na náznak odporu jsem dominantně zvedla bradu nahoru. 

,,Vzpurná." Zašeptal a dlouhými pohyby mě hladil po vlasech,  nejraději bych mu tu ruku v tu chvíli utrhla.  Ale provazy mne držely pevně. 

,,Budu si na tebe muset dávat pozor." Políbil mě na tvář a zvedl se. Jeho hlasité kroky jsem slyšela ještě dalších několik dlouhých vteřin.  Naštěstí se vzdalovaly.  Avšak ten nepříjemný pocit na mém líci přetrvával. Znáte ten pocit, když jste na rodinné sešlosti  a každá babička, teta, strýc  a Pepyk z Horní Dolní má potřebu vás políbit na obě líce? Vždycky jsem toužila ty sliny ze sebe co nejdříve dostat. Jenže copak to teď šlo? Začala jsem se nemotorně pokoušet utřít si tváře o roztrhanou  košili,  ale v té chvíli jsem mohla dosáhnout maximálně komického  efektu.

,,Rozvaž ji a dej jí  na oči ten obklad,  však víš který,  druhá polička, ten s tím zeleným listem." Uslyšela jsem najednou energické  kroky a rázný ženský hlas. Po minutě se ke mně  doopravdy někdo sklonil a začal mi potírat oči jakýmsi  olejíčkem. Chytil mě za vlasy a trhnutím  mě přinutil zaklonit hlavu. Nejdříve jsem se bránila, jenže jakmile jsem ten olejíček měla v oku, okolní  rozmazané siluety začínaly dostávat jasné tvary. Tvary obrovského kamenného sídla ve kterém jsem se nacházela.  Trhnutím mi ten muž rozvázal  ruce a já si konečně mohla promnout zápěstí. 

A pak mi oči padly na mladíka, který mne zbavil spoutání.

,,No to si děláš  ze  mě prdel!" Vyhrkla jsem na něj a okamžitě jsem si schovala hlavu do dlaní. 

,,Ty?" Zeptala jsem se a snažila se v jeho nečitelném výraze najít jakoukoliv emoci. A světe div se, ona tam nebyla. Dívala jsem se spíše do prázdné lidské schránky.

,,Má  paní tě očekává." Oznámil mi a já jen nevěřícně pokývala hlavou. Jakoby mě chytily neviditelné ruce zezadu a tahaly mě požadovaným směrem.  Okamžitě jsem se začala pohybovat.  Dovolil mi zastavit až před mohutnými  dveřmi. Dvoukřídlé, zdobené a staré.  Milovala jsem staré věci. Neměla jsem čas si je ani do detailu  prohlédnout, jelikož se otevřely na malou škvíru a já byla nucena vejít.  Vejít do malé útulné pracovny. Byl tu až úzkostlivý pořádek, všechny knihy byly seřazeny podle velikosti, pergameny byly na úhledných hromadách, psací potřeby byly naleštěné, žádná pera, kde jste viděli ještě zaschlý inkoust bůhví jak starého data. A v malém, nijak přehnaně honosném křesle seděla vysoká žena. Měla dlouhé, rovné, černé  vlasy až do pasu, úzké rudé rty, pronikavý pohled a štíhlou avšak majestátní postavu.

,,Zdravím tě,  čarodějnice." Oslovila mne klidným tónem.

,,Jen Róza. " odvětila jsem jí příkře a žena pokývala spokojeně hlavou.

,,Doufám, že se ti dům líbí a rozhodneš se zde s námi zůstat. " odvětila mi a já se na ni nechápavě zamračila.

,,Dosud jsem neměla pocit,  že by vám na mých preferencích  moc záleželo, koupila jste si mě jako kus dobytku. " odsekla jsem jí  a probodla ji pohledem tak intenzivním, že by většina lidí byla nucena zrak odvrátit.

,,Nemohla jsem tě nechat odejít.  Mám s tebou své osobní plány. "