Chlupaté příjetí (HP, Snarry)

Chlupaté přijetí - 3. část

Harrymu utkvěla v hlavě Tinina slova. Nad tím, že by se stal zvěromágem, přemýšlel už během výcviku. Spatřoval v tom dost výhod. Ta největší spočívala v anonymitě. Nikdo by ho nepoznal, a mohl by tak shromažďovat informace, až by jednoho dne pracoval v terénu. Ten nápad se mu zamlouval čím dál víc. Avšak byl tu problém. Neovládal příliš neverbální kouzlení, což bylo pro zvěromagii zásadní. Neměl šanci to zvládnout sám, potřeboval vedení, někoho, kdo se vyzná. Nejlépe učitele.

Evropa je pro sovu daleko. Nemám na výběr, musím se pokusit najít někoho tady. Možná má pan Scamander, nejznámější magizoolog na světě, známé i mezi zvěromágy. Hermiona pukne závistí, až se dozví, že ho znám osobně.

Vyrazil z kabinetu. Musel se zeptat Tiny.

**

„Jsem tvým dlužníkem, Mloku. Semínka a tak... splatím ti to do posledního svrčku."

„To není nutné. Nepotřebuju, aby ses mi cítil zavázaný."

„Ale..."

„Severusi..." Magizoologův hlas nabral nebezpečný podtón. „Přestaň se dohadovat, nebo na tebe vypustím něco z kufru."

Černovlasý kouzelník raději spolkl ironickou poznámku. Opravdu nestál o setkání s nějakým nebezpečným tvorem.

„Kolik ti jich vlastně zůstalo?" Ta otázka se sama nabízela.

„Málo. Hodně z nich jsme vrátili do jejich domovů, ale nelituju. Pořád mám třeba tebou oblíbené Okamie."

Další hovor přerušilo otevření vchodových dveří.

„Tina je doma. Zůstaneš na večeři, Severusi?"

„Rád, Mloku," souhlasil, ale mužský hlas z chodby ho zarazil.

„Vypadá to, že nebudeš jediná návštěva."

„Zjevně," odtušil. Byl zvědavý, kdo Porpentinu doprovází. Ze současného sboru znal pár jmen. Nadechl se k pozdravu, ale rty se mu křečovitě sevřely, když muže poznal.

Potter...

*

Harryho pozornost téměř ihned upoutal čaroděj sedící s Mlokem u stolu. Zarazil se v půli kroku. Poznal by bradavického profesora lektvarů kdekoliv na světě, ale nechápal. Vždyť ho viděl umírat, byl u něj po útoku Nagini.

Jak je to možné? Jak to tehdy přežil? Nevzmohl se na slovo. Zelené oči upíral do Snapeových černých.

„Pane Pottere, rád Vás poznávám. Tina mi říkala, že učíte na stejné škole." Mlok přerušil přetrvávající ticho.

„Omluvte mne, ale na večeři se nezdržím." Veškerá předešlá srdečnost ze Severusova hlasu zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.

„Uvidíme se jindy, Mloku." Obrátil se k čarodějce. „Porpentino." Rychlým krokem opustil místnost. Dal si záležet, aby Harrymu nevěnoval jediný pohled. Zanechal v jídelně zmatené hostitele a nechápajícího mladíka.

**

Proč je tady, ve Státech? To prostě nemohl zůstat v Británii, užívat si slávy? Možná chce ten svůj věhlas rozšiřovat i tady. Tušil, že Harrymu teď křivdí. Muž, kterého před okamžikem spatřil, o žádnou slávu nestál.

Severus se cítil ublížený. Vidět Harryho jen rozjitřilo jeho stesk po domově. Nedokázal se smířit s tím, že je vyhnanec, zoufale toužil po návratu. Zvykal si těžko, i když měl podporu Scamanderových. Potter mu nyní připomněl, že se nesmí vrátit. Byl tak zamyšlený, že přeslechl kroky.

„Ehm... pane profesore..."

Prudce se otočil. V očích mu žhnulo vzteky.

Jak se opovažuje? Nemůže mi dát pokoj. Dokonce přijde otravovat sem. Otevřel ústa. Chtěl ho poslat ke všem čertům.

Harry ho předběhl.

„Děkuju."

Tak tohle jsem nečekal. Nezareagoval. Vyčkával.

„Vděčím Vám za celé ty roky, kdy jste mě chránil. To díky Vašim vzpomínkám, a zvlášť té poslední, jsem Voldemorta porazil. Nagini Vám prokousla hrdlo. Jak...?"

„Jak jsem přežil?"

Přikývnutí. „Myslel jsem, že jste mrtvý."

„Moc nechybělo, nebýt Poppy. Našla mě, zastavila krvácení a pak se starala, aby se poškozená tkáň uzdravila, stejně jako hrtan a hlasivky. Po vyléčení jsem skončil ve vězení."

„Madam Pomfreyová Vás nahlásila?"

„Musela. Nic jí nevyčítám."

„Rozumím." Věděl, kolik let hrozí za ukrývání zločinců. „A pane profesore..."

„Stačí, Pottere! Mohl bych se ptát na totéž. Laskavě mi dopřejte alespoň iluzi soukromí, buďte tak laskav." Zakoulel očima.

„Nemůžete mi strhnout žádné body, pane. Tohle už na mě neplatí, ale dobře, nebudu se vyptávat. Oba máme své důvody, proč jsme ve Státech. Rád bych... no..."

„Vyklopte to!" Zavrčel.

„Chci se stát zvěromágem... a vy jste zvěromág."

Severus cítil, jak se mu zježily vlasy na zátylku. Hrůzou. „Na to zapomeňte! Nebudu vás učit. Ty hodiny Nitrobrany mi bohatě stačily."

„Pane profesore, prosím."

„Cože?" Myslel, že se přeslechl.

„Prosím," zopakoval. „Může mě učit jedině zvěromág, a tím jste. Ovládáte neverbální kouzlení a nechci, abyste mě učil zadarmo. Řekněte si cenu, zaplatím. Je mi jedno, na kolik peněz mě to vyjde, mám jich dost."

„Proč po tom tolik toužíte? Chcete si připsat další položku na vrub slávy?"

„Ne." Zavrtěl odmítavě hlavou. „Jedním z důvodů je anonymita. Tím druhým, důležitějším, práce."

„Kde jste se uchytil?" Myslel, že ve Státech je služebně. Naprosto přeslechl Mlokovu větu o novém kolegovi Porpentiny.

„Prošel jsem bystrozorským výcvikem a tady, ve Státech, učím Obranu proti černé magii."

Bystrozorovi se zvěromágství hodí. Je to prospěšná schopnost, může nejednou zachránit kůži. No... dokáže poděkovat i poprosit. Chci s ním ale vážně trávit čas?

„Dobře. Zkusím to s Vámi. Přijďte, až skončíte v práci."

„Dorazím." Byl rád, že dostal příležitost. Nehodlal ji promarnit.

*