Chlupaté příjetí (HP, Snarry)

Chlupaté přijetí - 5. část

„Děláte jen nepatrné pokroky, Pottere. S takovou to ke zvěromágovi dotáhnete tak za dva roky."

„To by mi ani nevadilo. Chtějí mi prodloužit smlouvu na neurčito." Nedal nijak najevo, co zjistil od Mloka. Tušil, že by Snapea akorát rozčílil.

„Nevadilo? Já se Vás pro změnu rád zbavím. Bude se mi i líp dýchat, když se znova nesetkáme."

„Když Vám tady nebudu otravovat vzduch, jen to řekněte."

„Ano. Začneme?" Zaujal postoj.

Štve mě, že je tady, a zároveň... jsem z jeho přítomnosti klidný, vyrovnaný, nějakým prazvláštním způsobem. S ním je to vyhoštění snesitelnější. Chce jenom normálně žít jako já. Nemohl si dovolit víc přemýšlet. Musel se bránit.

Vážně se zlepšil. Konečně se řídí instinktem. Pohybovali se po místnosti vpřed a zpátky.

Kouzla létala zprudka a po nárazech vzájemných obranných kouzel klesaly k zemi jiskry.

Jsme vyrovnaní, uvědomil si Harry. Dokážu s ním udržet tempo. Ať mě klidně učí deset let, je mi to jedno. Nenechám ho o samotě. To, co mu provedli... nezasloužil si to. Klopýtl. Cítil, že padá, ale zůstal viset ve vzduchu.

Severus zareagoval kouzlem. „V pořádku?"

„Jak se to vezme." Ulevilo se mu, když profesor kouzlo uvolnil. Dopadl do křesla, které Severus přesunul.

„No, zdá se, že zlomeniny nemáte. Chvilku si odpočineme." Vyhlédl oknem ven. „Začíná se stmívat."

„Měl bych jít." Harry se začal zvedat.

Severus citelně zaváhal. Otázka mu vyklouzla bez přemýšlení. „Nechcete zůstat na večeři, Pottere?"

V zelených očích se mihlo překvapení. S takovým vstřícným gestem nepočítal, ale hodlal toho využít. „Pod jednou podmínkou, profesore."

„Jakou?"

„Už nejsme na škole. Vy nejste profesor a já student. Nemůžeme si prostě tykat?" Obával se, že ho Snape za takovou opovážlivou žádost prokleje až do desátého kolene.

Snape byl rád, že je k němu zády. Myslí to opravdu vážně? A vůbec... proč ne? Otočil se.

„Souhlasím... Harry." Trochu ho vyvedlo z míry, jak měkce Potterovo jméno zní. Obratně to zamaskoval.

Prodlouží mu smlouvu. To znamená, že neodjede... nehodlá odjet. Zůstane, kvůli práci. Nic jiného v tom není. Nezůstal by kvůli mně. Netušil, jak moc se mýlí.

**

Nebelvírská hrdost, pche. Předhazoval mi to celé ty roky školy, ale z nás dvou je daleko víc hrdý on. Hrdost mu nedovolí požádat o pomocnou ruku. Jednat za jeho zády se neodvážím. To křehké cosi mezi námi by to zničilo. Nevím, jestli to můžu označit za přátelství. Jsem si jistý jen tím, že přede mnou začíná odkládat tu svoji ledovou masku. Pouští mě víc k sobě, už proto nemůžu odjet. Nejspíš... bych ho nedokázal opustit, i kdybych chtěl. Nezaslouží si zůstat sám. Nikdy víc.

*

„Myslím, že jsi připravený, Harry. V neverbálních kouzlech jsme na stejné úrovni. Můžeme pokročit ke zvěromagii, pokud se na to cítíš." Dával si záležet, aby zakryl zklamání. Pořád tak docela nevěřil, že Harry ve Státech zůstane, jakmile se zvěromagii naučí.

„Chci pokračovat," souhlasil. „Co dál?"

„Neverbální zaklínadlo k proměně. Hodláš se pak registrovat na ministerstvu?"

„Ne. Nechci, aby to věděli. Komplikovalo by mi to práci."

„Soustřeď se jen na kouzlo. Po proměně budeš nejspíš trochu dezorientovaný."

Harry to bral v úvahu. Zavřel oči pro lepší soustředění. Celou myslí se upínal ke kouzlu. Vypustil okolí, vnímal jen ticho a svůj dech. V mysli viděl obrys, siluetu. Vzápětí zmizela a s ním se zatočil svět.

Všechno kolem se najednou zdálo větší, vyšší.

Zmateně zaprskal.

„Harry?"

Hlas ho vyvedl z rovnováhy. Naježil srst, výhrůžně.

„Tak tohle mě opravdu překvapilo." Severus se opatrně přiblížil. „Tipoval bych tě spíš na jelena, ne na..." Zastavil se na dosah.

Zelenooký kocour s černou srstí necouvl. Vystrčil drápy.

Severus se na něj díval, pozorně, ale nebezpečí si nevšiml.

Kocour skočil. Zaryl drápy do odhalené paže.

Pach krve.

Severus s rukou cuknul. Syknul bolestí.

Kocour se poplašeně pustil. V zelených očích byla znát provinilost. Vůně krve přivedla Harryho lidskou mysl k vědomí.

„To nic, Harry. To nevadí." Vyléčil si šrámy, odstranil krev. Na jeho paži se skvělo pět křivých jizev. „Zvládneš se proměnit zpátky?"

Zavrtěl odmítavě hlavou.

„Dám vědět Porpentině, že se nám to vymklo z rukou a zítra nebudeš učit. Souhlasíš?"

Harry mňouknul na souhlas. Zajímalo ho i to, jak teď vypadá. Způsobně počkal, až před něj Severus postaví zrcadlo.

Nedivím se, že mě pozoroval, jak uhranutý. Chápal to. Měl hustou černou srst, dlouhý ocas, kterým mrskal, a zářící, zelené oči. Brýle, se kterými se proměnil, představovaly drobné bílé chloupky kolem očí.

Nádhera, líbil se sám sobě. Potěšeně zamňoukal.

„Myslím, že pro dnešek toho oba máme ažaž. Připravím ti misku s vodou a půjdu spát. Ty bys měl jít taky, Harry. A... gratuluju k proměně."

Slyšel, jak se Severus pohybuje, jak dýchá. Všiml si, že dveře od ložnice nechal pootevřené. Tiše proklouzl dovnitř. Nechápal, jak si ho jeho bývalý učitel mohl všimnout, když se posunul, aby udělal kocourovi místo. Nenechal se pobízet. Vyskočil a uvelebil se Severusovi na hrudi.

Čaroděj mu zabořil ruku do srsti, hladil ho.

Harry začal příst. Malinko sebou škubl, jak ho to překvapilo.

„Víš, čekal jsem spíš jelena, ale to by ses do postele nevešel. Takhle jsi skladnější. Dobrou noc, Harry." Slova doprovodilo letmé otření rtů o kočičí hlavu.

**