Chlupaté příjetí (HP, Snarry)

Chlupaté přijetí - 4. část

„V šestém ročníku jsem s Vámi probíral neverbální kouzlení. Kam jste od té doby pokročil? Pokud vím, základy jste měl... přijatelné."

„Zvládám některá kouzla z obrany, formulí a přeměňování, ale nejsou to úplně obtížná..."

„Předvést!"

Snapeův hlas mrazivě velel. Před Potterovým příchodem připravil cvičný prostor v obývacím pokoji. Nedal Harrymu žádnou příležitost, aby se mohl beztrestně rozhlížet.

Harry se přesunul do prostoru. Zrak mu padl na krabičku od sirek, prázdnou. Upíral na ni oči, usilovně se soustředil.

Avifors.

Krabička se začala měnit. Během chvilky jim dělal společnost drobný ptáček.

Severus to pozoroval s neproniknutelným výrazem. „Na úvod slušné, kdybyste chtěl rozradostnit děti."

Neverbálně kouzlo zrušil. Krabička dopadla na zem.

„Nějaké obtížnější zaklínadlo tam nemáte? Patronovo, třeba?"

Expecto Patronum, mlčky poslechl. Stříbrný jelen proběhl místností, než se rozplynul.

„Znovu."

„Proč?"

„Samotné kouzlo Vám trvá dlouho. Musíte zkrátit dobu přemýšlení, jednat víc instinktem. Prvních pár chvil po proměně taky nebudete hned myslet. Ze všeho nejdřív musíte pokročit i v neverbálních kouzlech jako takových." Připojil se k Harrymu uprostřed místnosti. „Zkusíme to jinak."

Harry se nestihl ani zeptat. Musel vykrýt kouzlo. Neměl příležitost se zamyslet, mohl se jen bránit neustávajícímu přívalu kleteb. Nedostal prostor k protiútoku. Celý souboj trval pár minut, které se mu zdály jako věčnost.

„Stačí." Snape z něj za celou dobu nespustil zrak. „Už chápete, co tím myslím?"

„Ano." Chápal moc dobře.

„Pro dnešek končíme. Počítejte s tím, že tyhle souboje se stanou naší rutinou."

**

Snaží se. Dělá pokroky. Přijde, odučíme praxi, a to je všechno. Teorii se učí sám, někdy se zeptá na podrobnosti. Zbytečně se nevyptává, což jsem rád. Nehodlám se mu svěřovat, jak moc mě vyhoštění zasáhlo. Nesnáším to tady, tenhle dům je horší než vězení, i když můžu jít kamkoliv a nikdo mě neomezuje.

Vzali mi moje úspěchy i renomé. Hůlku, peníze a... to je ze všeho nejhorší... příjmení. Příjmení, se kterým se pojilo tolik zásluh, vzpomínek... všeho. Byl rozladěný. Potterova přítomnost mu nijak nepomáhala. Nemohl se dočkat, až jejich hodiny skončí a zmizí si navzájem ze životů. Avšak představoval pojítko s minulostí. Důkaz, že Severus Snape byl živý člověk, se kterým málokdo vydržel ve stejné místnosti. Na malou chvilku zaváhal nad kacířskou myšlenkou, která se vkradla do jeho hlavy.

Nebylo by lepší tu Pottera co nejdéle udržet?

**

„Dává Vám zabrat, že?" Mlok byl rád za návštěvu v podobě mladého profesora.

Harry jen přikývl. Přestal počítat, kolikrát se Snapem prohrál. „Nedokážu jen tak vypnout hlavu, jak po mně vyžaduje, pane Scamandere."

„Hm... ale lepšíte se, ne?"

„Nemám ten pocit. Zdá se mi, že očekávání profesora Snapea nemůžu nikdy splnit."

„Nikdy? Dávno jste je překonal, pane Pottere."

„Překo..."

„Jistě. Nemůžu říct, že by k Vám choval nějakou zbožnou úctu, ale vždycky o vašich činech mluvil s respektem. Vím, zní to neuvěřitelně. Troufám si tvrdit, že jsme jedni z mála, kterým důvěřuje, já a Tina. Vy jste si za studií získal Severusův respekt, ale důvěru... tu si musíte zasloužit. Zvlášť teď."

„O čem to mluvíte?"

„Nic Vám neřekl? Vyhostili ho z Británie, z tamní čarodějné společnosti. Nemá ani hůlku."

„Zlomili mu ji," hlesl Harry. „Nic neřekl, ani jediné zpropadené slovo. Radši se tím sám užírá."

„Co byste s tím dělal?"

„Nenechal bych ho takhle skončit. Mám konexe, mohl bych..."

„O to Severus nestojí. Nechce, aby jeho boj vedl někdo za něj. Jsou zkrátka bitvy, které musí každý z nás vybojovat sám."

„Zkoušel jste to."

„Neúspěšně, přesně tak. Zkuste ho vytáhnout z těch jeho ledových hradeb, ano? Potřebuje oporu, i když to nepřizná."

„Pokusím se."

*